CDT 104. den

S ohledem na stále větší tmu ráno, posouváme vstávání o 20 minut později. Noc byla nečekaně teplá: 15°C.

Vycházíme v 6:30. Pokračujeme v cestě po pohraniční horské dráze. Kouře z požárů už je zase o něco méně a tak vidíme o kus dál do kraje. Už ho ani necítíme, ale hádám, že jsme mu nejspíš jenom přivykli.

Je převážně pod mrakem, teplota snesitelná a vítr tak akorát, aby bylo příjemně. Krajina je ale stále dost fádní. Je to dost pustina, nic, co by člověka příliš inspirovalo.

Navíc ani jednomu z nás není do zpěvu. Mé střevní problémy trvají a stejný problém začal mít i Peppermint Skunk. Už nepochybujeme o tom, že to byla ta “kravská voda”. U Skunka je průběh o něco lehčí, konzumoval ji převařenou, byť jen krátce. Já ji pouze filtroval. Ani si nemyslím, že by můj filtr vysloveně selhal, spíš jsem nešikovnou manipulací přefiltrovanou vodu to špinavou nějak kontaminoval.

Jdeme jako mátohy, nemáme žádnou sílu. Hodně pijeme, jsme dost dehydratovaní. Obávám se, že naše těla si v tomhle stavu ani nedokážou vzít dostatek energie z jídla. To se projevuje i na duchu, co chvíli se přistihneme, že si vyprávíme o domově. Říkáme si, že si v Darby, naší další městské zastávce, zkusíme vzít jeden odpočinkový den, abychom se dali do pucu. Vlastně si ani nevzpomínám, kdy jsem měl naposledy regulerní “zero day”. Na začátku Colorada?

Můžu si to dovolit, čas mám dobrý, letadlo mi letí druhý zářijový týden z Vancouveru. Ještě před pár dny jsem si dokonce chtěl přebookovat letenku na odlet o týden dřív, ale asi se na to vykašlu. Nechám si rezervu, stát se může cokoli, vždycky můžu zvolnit, vzít si další “zero” a přinejhorším se budu pár dní ve Vancouveru flákat. Lepší než se stresovat, že nestíhám.

Po obědě mne zmáhá spánek, vím, že si musím dát alespoň pár minut šlofíka. Říkám Peppermint Skunkovi, ať klidně vyrazí, ale on na mne počká, dokud za 30 minut zase neotevřu oči. Čím dál víc se přesvědčuji, že je to dobrej parťák. Vlastně je to jev, kterého jsem si všiml už dřív. Severoameričané jsou spíš sólisti, kteří jakoby jen náhodou jdou spolu, kdežto Evropané jsou daleko víc zvyklí fungovat v týmu, starat se o sebe navzájem.

V sedle Lemhi Pass si zajdeme kousek cesty k pramenu řeky Missouri dobrat vodu na dalších 19 mil. Informační cedule v okolí informují, že právě tohle místo, pramen Missouri, bylo jedním s hlavích cílů legendární objevitelské cesty Lewis a Clarka (1804–1806), kteří jako první cíleně skoumali krajinu amerického západu. Pro Američany je to téměř posvátné místo.

Ráno jsme dostali zprávu od Super Hipa, že na paralelním hřebeni na západ od nás vypukl nový požár, ať si dáme pozor. Skutečně tím směrem kouř zintenzivní a už ho zase cítíme, ale vysloveně stoupající dým nevidíme, tak snad to i tentokrát mineme.

Náladu nám zvedá, až když zapadneme do mladého lesa. Jdeme jím asi dvě hodiny až na míli 2.302,2

Je to pěkné místo na přespání. Chystáme se vařit večeři, ale chvíli nám trvá, než se k nějaké činnosti dokopeme. Chvíli prostě jen sedíme a civíme do prázdna. Snad bude zítra líp. Ke spánku se ukládáme před devátou.

42 km (celkem 3.519 km)