Při nočním psaní zjišťuji vysokou kondenzaci, spíme na louce. Obloha se vyčistila, tak si otevírám vchod i moskytieru, abych pustil čerstvý vzduch a omezil tak další vlhnutí.
Když vstáváme, vyštěkávají nás ovčákovi psi, ale naštěstí se nepřiblíží.
Sbíháme z pastviny do lesa, jdeme převážně z kopce, abychom si po pěti mílích vyšlápli svůj jediný dnešní stoupák na hřeben o 290 metrů výš.
Tam pokračujeme otevřenou krajinou. V deset potkáme Carrol (60, Kanada) s koněm, je stylově oblečená do jezdeckého. Po deseti minutách povídání z ní vypadne, že je vlastně uprostřed jezdeckého závodu (již druhý den potkáváme fáborky značící trasu), ale že si chtěla prohlédnout krajinu. A porozprávět. A vyfotit se.
A že stejně motto závodu zní: “Vyhrává každý, kdo dorazí do cíle.”. Takhle sympaticky to má i pár dalších jezdců, které potkávame.
Stezka se připojí k polňačce. Ve vzduchu začínáme cítit stále intenzivněji známý zápach spaleného dřeva, hory na obzoru mizí v kouřmu. Od projíždějícího čtyřkolkáře se dozvídáme, že hoří u Duboise. Prý už evakují i město samotné. Začínam mít pocit, že snad nesu nějaký prokletí. Kudy projdu, začne do dvou týdnů hořet.
Píšeme si Larry Boyem, že se podělíme o pokoj v motelu. Původně jsme chtěli jen na campground, ale motel v Limě je velmi ”hikers friendly”, dokonce 3x denně jezdí autem vyzvedávat lidi z trailu. Což je vzhledem k tomu, že jinak se musí stopovat na dálnici (Interstate 15), dost příjemný. My k dálnici dorazíme v půl druhé. Žel další “svoz” je až v 17:30, tak zkoušíme stopovat. Dálnice je v tomhle místě rovná, takže auta kolem sviští hodně rychle. Máme ale štěstí, za půl hodiny nám staví švýcarský pár s obytnou dodávkou. Hází nás do Limy před motel, kde se potkáme s Larry Boyem a “Z” (29, Kalifornie) (PCT class 2016). Když se představím, řekne “Z”: “No konečně Tě poznávám! Už druhej trail Ti jdu v patách, čtu Tvoje zápisy v registrech a teprve teď se potkáváme.” Podělí se s námi o pokoj.
První věc co s Peppermint Skunkem uděláme je oběd v Jan’s Cafe, ve skvělém dineru, kde se potkáváme s českou cyklistkou z Vysočiny Janou (32, Budíkov) a jejími parťáky – dva kluci ze Slovenska a jeden Švýcar, kteří jedou na kole Great Divide, cyklistickou obdobu našeho trailu.
Je tu s náma i “náš” švýcarský pár, který nás svezl a za chvíli se k Peppermint Skunkovi přihlásí rodačka z Hamburku od vedlejšího stolu. Zdá se, že v tomhle malém dineru uprostřed americké pustiny sedí pouze evropané.
Po obědě pokračujeme v klasickém městském sedmiboji: jídlo, sprcha, jídlo, praní prádla, jídlo, dokoupení zásob, jídlo. Nějaký čas se s námi poflakuje i Zebra, která dorazila už včera a v pět se nechává odvézt motelovým shuttlem zpátky na trail.
Večer vyrážíme ve třech, Larry Boy, “Z” a já, do místního Steak housu. Neodoláme pokušení a všichni tři jdeme do půlkilového steaku, který si sami ugrilujeme, každý podle svého gusta.
Bez přehánění musím přiznat, že je to zdaleka nejlepší večeře od začatku trailu. Na chvili si k nám přisedá mladičkej SoBo thruhiker a vykládá nám, jak je cesta před náma strašně těžká, ale působí dost afektovaně, tak ho bereme spíše s rezervou. Po jídle trochu filosofujeme, zda se dá to naše chození považovat za atletický výkon. Tak když pominu výraz výkon, který mi byl ve vztahu k dálkovému chození vždycky protivný, tak nakonec musím uznat argumenty, že něco atletického na tom bude. Jako u amatérských běžců maratonu. Ti se taky snaží celý rok se zlepšovat, pracovat na sobě, i když vědí, že skončí přinejlepším na dvousetpadesátém místě. Ale udělá jim radost, že si třeba zlepší svůj čas o dvě minuty a hlavně doběhnou. Ani většině z nás nejde o trhání rekordů, přesto musíme denně ujít “své míle”, snažíme se zlepšit v technice chůze (abychom si neublížili), v orientaci v krajině, ve vyrovnávání se s nástrahama počasí i terénu, ve schopnostech nezanechat po sobě stopu a tak dál. Ve schopnosti si čas na trailu co nejvíce užít. Nakonec se shodujeme na tom, že to přece jen je sport, ve svém původním smyslu toho slova, tedy zábava.
Vracíme se na motel. Někdo ještě přebaluje jídlo, píše si s domovem, já dopisuji blog. Spát jdu dnes hodně pozdě, až v půl dvanácté.
27 km (celkem 3.296 km)
To masíčko tedy vypadá nádherně. Víš, z jaký krávy to bylo? Úplně se mi sbíhaj sliny 🙂