CDT 97. den

Celou noc fouká vítr (2 Bf), aby ne, jsme tu pěkně vystrčení. Ale spím jak zabitý. V 6:20 začínáme sestupovat serpentinami do údolí. Cesta je to stále široká, je to jako jít po svažující se terase s výhledem do krajiny, kterou postupně zalévá slunce. Po 2,5 mílích odbočíme do lesa a pokračujeme remízky a přes louky. Kus trailu je vedený jinak, než je uvedeno v mapách, ale snadno nacházíme správnou cestu. Potkáme dva SoBo hikery, kteří nám hlásí, že nás čeká ještě zmatenější úsek. Nejsou schopni nám pořádně popsat kde a jak se přes něj dostat. Ale prošli to jiní, projdeme taky.

Cesta vede čím dál víc lesem, hodně si ji pochvalujeme. Třikrát se míjíme se skupinkou koňáků. Jsou to převážně děti vedené chlápkem, který má za pasem šestiranný kolt.

V trail registeru zjišťujeme, že Larry Boy je je jen asi 6 hodin před námi, přestože šel o 37 mil kratší Mack’s Inn alternativu. Máme šanci se potkat ve městě!

U oběda jsem si počítal, kolik mi ještě zbývá do Kanady dní. Při stávajícím tempu čtyřicet. Čtyřicet dní téhle parády. Pro spoustu lidí je nepředstavitelné na čtyřicet dní zmizet někam do hor. Taky jsem si to před pár lety nedokázal představit. Dnes je to pro mne jen zlomek času tady stráveného. Opět cítím velikou vděčnost. A přitom to celé bylo jen o rozhodnutí, o nastavení priorit.

Ve dvě se jako každé odpoledne v posledních dnech zatáhne obloha a z dálky hřmí. Nejdřív to vypadá, že na nás výjde zase jen pár kapek, ale za půl hodiny se spouští intenzivní slejvák. Schovaní pod stromy čekáme jak se to vyvrbí. Do patnácti minut je po dešti.

Cesta se horší, až se na míli 2.138,9 ztratí zcela. Jak nám ráno říkali ti dva, všechny mapy tady lžou. Následující míli držíme jen generální směr, jdeme přes kopcovitou pláň plnou popadaných stromů, dost dlouho nám trvá, než zas narazíme na trail. A pak začíná “horská dráha”. Na obzoru stále vidíme charakteristický oblak probíhajícího požáru.

Od šesti nám zase intenzivně hřmí v zádech, ale až na pár kapek zanesených větrem nás to míjí. Slunce zakryté mrakem se mění jen v červené kolečko, pohaslý reflektor. Sarumanovo oko.

Poslední stoupák nám trochu vezme dech. K dnešnímu cíli, prameni Rock Spring (míle 2.147,9), docházíme v osm, celkem unavení.

Pramen je tu vyveden do širokého žlabu, z dálky zní intenzivní bekot ovcí. Stojí tu velký ovčácký stan, dokonce je tu i kovový bear box. Ještě si ani nestačíme uvařit večeři a přižene se stado ovcí, zcela nás obklopí. Přišly se napít ke korytu. Povyrostlá jehňata trdlovitě poskakují, pár z nich do nás málem vrazí. Za 15 minut zase mizí.

Když po večeři zahraju jednu písničku a Peppermint Skunk si ode mne zase bere ukulele, že zatímco jsem včera zašíval botu, nacvičil si taky jeden song. Trochu s tím zápasí, ale jde mu to hezky.

Po večeři přijíždí na koni ovčák doprovázený psy. Mluví jen španělsky, ale zdá se, že proti naši přítomnosti nic nemá. Ukládáme jídlo do bear boxu, o 50 metrů dál odklidíme z malého plácku ovčí bobky (vzpomínka na můj loňský skotský výšlap) a mizíme ve stanech. Peppermint Skunk už mi se slušnou výslovností přeje česky “dobrou noc”.

43 km (celkem 3.269 km)