Přispím si třičtvrtě hodiny, nechci být v South Pass City příliš časně. Obloha se vypršela, zůstává zpola zatažená. Později dopoledne se to roztrhá. Vyrážím chvíli po šesté.
Potřeboval bych se připojit na internet, abych si vyřídil permit do Yellowstonu, mám nejvyšší čas. Za týden bych do něj měl vstupovat. Jako na potvoru jsem už druhý den zcela bez signálu.
Do South Pass City se dostávám chvíli po sedmé.
Největší vlnu zlaté horečky zažilo město mezi lety 1868 – 1870. Tou dobou tu žilo okolo 3.000 obyvatel a bylo to tak druhé největší město ve Wyomingu. Dnes tu, podle cedule na kraji města, žijí jen čtyři lidé, tři psi a tři kočky.
Po příchodu rychle využívám toho, že se můžu chytit na městskou wifi a jsem na ní zatím sám. Rychle zjišťuji věci kolem Yellowstoneského permitu. Musím mimo jiné přesně definovat, kdy budu spát v kterém z oficiálních kempů na jeho území. Horší je zjištění, že tuto žádost musím zaslat fyzicky poštou, email nestačí. Což odtud rozhodně nezvládnu. Naštěstí moje moravská kamarádka Cowgirl (PCT class 2016) žijící v Los Angeles souhlasí, že ji za mě pošle. Díky moc! Ještě si chci v REI objednat nové boty a nechat si je zaslat do města Dubois . Tou dobou budou mít ty moje stávající našlapáno přes 1.000 km. Jenže na Altra Lone Peaky je doba dodání jeden měsíc!! Abych si od nich kupoval na slepo nějaký neozkoušený boty, to je příliš riskantní. Takže zkusím koupit ve městě něco na krámě, tam se v nich budu moci alespoň projít. A minule to s těma La Sportivama vyšlo skvěle.
Mezi tím se sem trousí další hiker trash, který si jde do místního General Storu vyzvednout zaslané resupply boxy: Anchor, Grasshoper, Isabella, England (22, England) a Snake Farm (26, New Hampsire) (s ním jsem se potkal hned první den po příjezdu v Lordsburgu)
General Store jinak nabízí k prodeji jen suvenýry a nějaké drobné občerstvení, rozhodně se tu nedá dozásobit. Tak si tam alespoň dám limonádu a zmrzlinu. A pak si hodinu a půl procházím celý skanzen. Dobově zařízené baráky, saloony, dílny, stáje, banku, hotel, věznice… Mnohde to vypadá, jakoby si obyvatelé před stočtyřicetipěti lety jen na chvíli odskočili a už se nikdy nevrátili.
Oproti muzeu má tohle město duchů tu sílu, že tady se to všechno skutečně odehrávalo. Genius loci tu opravdu působí. Ze všech těch předmětů denní potřeby a těžebního vybavení na mne nepadá sentiment, ale vědomí, jak to byl strašně těžkej život, neskutečná raubírna. Zkusím si na to vzpomenout, až si zas budu chtít začít stěžovat, že mám v práci přesčas.
Znovu se pokounavázat rozhovor s Isabellou a jsem stejně neúspěšný, jako včera.
Z města se vykopu až v půl jedenácté, ale zdržení za ten zážitek stálo.
Po necelých třech mílích přecházím Highway 28, kde většina lidí stopuje do 35 mil vzdáleného Landeru. Já si včera zašel do Atlantic City, abych nemusel. Stop tu trvává obzvlášť dlouho, což mi zde stojící Anchor, Grasshopper a Snake Farm jenom potvrzují.
Prérijní krajina začíná ustupovat stromům a horskému charakteru.
Teplota je na celkem příjemných 28°C. Jen je trochu dusno. Začínám stoupat a než se naděju, obklopí mne les. Všude je moře zeleně a vody. Překvapující je hlavně rychlost, se kterou se změna odehrála. Stačilo deset mil. Obědvám v jednu ve stínu (!) stromu.
Vody je tedy dost i v mracích nad mou hlavou. Ve dvě mi začíná za zády vydatně hřmít, jakoby někdo s pokročilým Parkinsonem držel v ruce plát plechu. Za půl hodiny přichází déšť, ale jen na půl hodiny. Bouřka mne sotva lízla po okraji. Pravda, pár kapek padne ještě několikrát za odpoledne, ale tomu malému množství se neodvažuji říkat déšť. Nicméně teplota díky tomu padla o pět stupňů dolů, což po tolika horkých dnech jen vítám. Občas kolem zahřmí, ale bouřka mne už nezasáhne.
Krajina se neustále mění, chvíli les, chvíli louky a hlavně spousty vody. Těžko uvěřit, že ještě včera jsem musel šetřit každou deci. Jak normálně pyskuju, když musím přelézat polomy (tady jich je taky dost), u vodních toků jsem vždy rád, že mi umožňují přechod suchou nohou.
Občas se do té svěží parády zakoukám tak, že ztrácím cestu. Ale to nevadí. Hledám si svou vlastní a vždy se po nějakém čase na oficiální trail napojím. V sedm na obzoru před sebou zahlédnu pár blesků, zase hřmí a je to dost blízko, obloha povážlivě černá. Tak dnes už asi dál nepůjdu. U malého potoka stavím stan.
Než příjde déšť, ještě stihnu večeři. Prší krátce, bouřka mne opět jen šmrncne. Nestěžuju si. Po deváté upadám do snů. Včera se mi jich zdálo zase spousta, dokonce jeden lítací. Na trailu se mi toho vůbec vždy zdá hodně. Jak říká Jiří Suchý: sny jsou biograf chudých.
33 km (celkem 2.625 km)