CDT 68. den

Špatně spím, do půl jedné nemůžu pořádně zabrat. Jestli je to tím, že jsem měl včera jednodušší den a nebyl tak unaven, nebo za to mohla nedaleká silnice s rušným provozem, nedokážu posoudit.

V sedm hodin začínám stopovat a přestože to není ideální místo (v kopci a táhlé zatáčce), za 5 minut už se vezu. Bere mne chlapík, ze kterého trochu cítím kořalku, tak jsem těch 20 mil trochu v tenzi, ale so Stemboat Springs mne dováží vcelku. Vyloží mne hned u Walmartu, ale já myslím nejprve na snídani. Sympatická servírka, která si se mnou nadšeně povídá o CDT, mi doporučí kaloricky nejvydatnější variantu, donese konvici kafe a nechá mne úřadovat na místní wifině ještě dlouho po té, co dojím.

Když už je mi hloupé tam sedět (čekám až otevře outdoor obchod naproti), přesunu se do McDonalds a tam nad velkým milk shakem úřaduji dál.

Když krám otevřou, kupuji tam novou lžíci. Tentokrát lacinou, plastovou, v předtuše další ztráty. Za to však kanárkově zelenou, ať je i spadlá na zem dobře vidět. K tomu přibírám tři balení Mountain House (dehydrované jídlo), mají tu nezvykle dobrý výběr a CDT hiker slevu. Zbytek potravin dokupuji ve Walmartu. Potkávám tu Anchor a Grasshoppera, společně pak vše přebalujeme do batohů. Mají toho dvakrát tolik, posílají si balík s jídlem před sebou, já už to mám naplánovaný jen na místní zdroje.

Chtěl jsem se naobědvat v některém fast foodu vedle Walmartu a co nejrychleji zase vystřelit z města, ale kamarádi mne lákají do centra na all you can eat buffet. Je to sice z ruky, Steamboat Speings je rozlehlé turistické město, ale jezdí tu bezplatný autobus, tak se nakonec přidám All you can eat – to je pro hiker trash jako lampa pro můry. Nicméně s nimi jdu hlavně ze společenských důvodů.

Později je svitem této lampy přilákán i Walkie Talkie.

Nelituju, součástí je velký salátový bar a já jsem po čerstvé zelenině úplně říčnej. Grasshopper se mne opakovaně snaží přesvědčit, ať s nimi zůstanu přes noc ve městě, ale já nemám důvod, vše už jsem si zařídil, tak nakonec v půl druhé skáču na autobus a mířím na výpadovku.

Ani tady se nestopuje lehce. 14 mil dlouhý úsek Highway 40 se opravuje, doprava je tu stažena do jednoho pruhu a kyvadlově řízená. Řidiči tu řeší jiné věci než nějakýho stopaře. Nicméně za 30 minut mne nabírá místní kluk. Povídá mi, že byl v dubnu v Praze a tak máme alespoň téma. O pár minut později už mne vykládá v Rabbit Ears Pass, kde jsem ráno stopoval v opačném směru. Místo je pojmenované podle skalní dominanty na kopci, která při troše fantazie skutečně působí jako kraličí uši.

Od 15:10 znovu šlapu stezku.

Chvílemi lesní pěšinu střídají polní silnice, ale čím dál tím víc začínám mít pocit déja vu. Terén je převážně rovinatý, jen mírně stoupá, kolem je spousta jezer a já začínám být napadán sebevražednými komandy bzučících komárů, kteří o pravidlu tří mil v hodině v životě neslyšeli. Je horko, přes 30°C, já jsem jen v triku s krátkým rukávem. Mé paže jsou za chvíli posety spoustou mrtvých tělíček.

Vzpomenu si na jeden vtip na nějaké PCT diskuzní skupině: “Co máš nejradši na zimě? a) že je všude bělavý sníh, b) že můžeš nosit svou oblíbenou šálu, c) že miliony oregonských komárů zmrznou a shoří v pekle.” Nejen oregonských…

V půl osmé se na míli 1.474,4 kousek za malým lesním potokem zastaví a rozbíjím ležení. Ani nemám chuť vařit, jsem najedený z města a chci co nejrychléji zmizet za moskytierou. Ty mrchy malý se pokoušejí propíchnout i skrz kalhoty, či head net.

Odbudu se tedy jen nějakým sýrem. Jo a když jsem vybaloval batoh, vypadl na mne ztracený spork. Taky jsem ho mohl objevit o den dřív. Teď se můžu tak maximálně krmit stereo, oběma rukama naráz. Když už mluvím o stereu, všude kolem neskutečně nahlas kvákají žáby. Kdybych to slyšel ve filmu, myslel bych si, že se zvukař zbláznil, nebo že usnul na mixu s faderem vyjetým na maximum.

Když už je tma skoro a usínám, osloví mne procházející Walkie Talkie. Zakempí tady někde, taky už čekal jen až najde tekoucí vodu. Tam kde spím já další plácek není, každopádně se asi zítra potkáme. Po deváté usínám.

20 km (celkem 2.151 km)