CDT 67. den

Jak jsem si slíbil, snídám ještě před vyjitím, plním zásobu vody na plný stav a chvíli po šesté vyrážím.

Stezka vede přes spoustu popadaných stromů, raději si hledám vlastní cestu vzhůru po svahu, dokud po necelých dvou mílích nenarazím na nezpevněnou lesní silnici.

Od té chvíle je cesta jednoduchá. Kráčím po ní, převážně mírně klesám, a mé levé koleno je zcela bez bolesti. Pravdou je, že momentálně cítím víc to zdravé. Je to jen tím, jak jsem ho v minulých dnech více zatěžoval, abych odlehčil tomu bolavému.

Je tu dost komárů, ale zabírá na ně pravidlo “3 mil v hodině”, se kterým mne před časem seznámil Man In Black. Prý když jde člověk touto rychlostí, komáři s ním neudrží krok. Tady to funguje. Škoda že tohle pravidlo neznali komáři v před dvěma roky v Oregonu.

Z počátku je ještě na co koukat, rozhlížím se po okolní krajině. Pak ale zapadnu do lesa, abych se nakonec ocitl o 800 metrů níž uprostřed pastvin. Najednou je to jako být zpátky v Novém Mexiku. Nejen že teploměr ukazuje 33°C, ale podél cesty jsou ploty a všude výstražné cedule, ať mne ani nenapadne sestoupit z cesty na soukromé pozemky.

Tohle mi tedy nechybělo. Když v poledne usedám do stínu stromu deset metrů od cesty, trochu se obávám, kdy na mne vyskočí z některého ze vzácně projíždějícího pickupu rozzuřený rancher, mávající nad hlavou puškou, ať padám z jeho majetku. Ale nestane se tak. Asi mne v tom stínu přehlédl.

Když si kontroluju dnešní cíl, zjišťuji, že jsem vypil méně vody, než jsem počítal že budu potřebovat. Navíc mi dochází, že ani nebudu muset ráno vařit snídani. Posnídám ve městě Steamboat Springs, kam pojedu pro zásoby. S radostí se zbavuji kila a půl vody.

Ve dvě hodiny docházím po 19ti mílích k Highway 14. Tady hezčí část dne končí, přede mnou je 11 mil cesty po regulerní silnici. Je evidentní, že místní rancheři neumožnili vést cestu přes své pozemky a tak nezbývá než road walk. Nějaký trail angel ulehčuje smíření s tímto faktem umístěním trail magicu, boxu s limonádou, u nájezdu na silnici. Vděčně si jednu beru, nasazuji sluchátka do uší a vyrážím. Dnes v poslechu vystřídám husitské cepy a sudlice za americkou kriminálku.

Konec konců, čtyři hodiny šlapání silnice se dá vydržet. Když si vzpomenu na loňské dva dny asfaltu mezi Edinburghem a Glasgow… Vím o některých přede mnou, kteří již tradičně silniční úsek přestopovali, ale mě to nedá. Alespoň se bavím kvalitou místní bilboardové produkce.

Dokonce zahlédnu vedle silnice říčku, ale záhy je jasné, proč není uváděna jako zdroj pitné vody. Je na ní jedna bobří hráz za druhou.

Po devíti mílích se Higway 14 napojuje na podstatně rušnější Highway 40. Naštěstí jdu po ní už jen dvě míle. Na míli 1.462,1 se z ní trail opět odděluje. Je před šestou a já bych mohl dostopovat do města ještě dnes večer. Nemám ale žádný důvod trávit tam noc, tak zapadnu do lesa. Dojedu tam až ráno, na snídani, pro zásoby a jak se znám, tak asi i na oběd. Že mne stále ještě nedostihl hikers hunger, považuji za zázrak. A udělám vše pro to, aby to tak zůstalo.

Nejdu moc daleko. I tady je dost komárů a tak po rychlé večeři mizím pod moskytierou stanu. Těšil jsem se, že až opustím vysoké hory, kde mne přes noc často překvapila dešťová přeháňka, budu zase víc spát pod širákem. Dokud tu ale budou ty krvežíznivé potvory, můžu si o tom nechat leda tak zdát. Usínám v půl desáté s blaženým vědomím, že ráno si pospím o hodinu a půl déle.

48 km (celkem 2.131 km)