CDT 65. den

Přes noc se vypršelo a ráno už mne zase vítá modroha. Od půl šesté šlapu lesem do svahu.

Za celou dobu co CDT kopíruje Coloredo trail jsem si zvykl, že skoro všechny vodní toky jsou přemostěny nějakou třebas jednoduchou lávkou.

Jsou ale i vyjímky. U jedné takové jsem si vyhledl kmen padlý napříč potokem těsně nad vodou a bez rozmyslu jsem se po něm vydal. Až když jsem byl v jedné třetině mi došlo, že takhle po ráno je celý obalen vrstvou ledu. Jen tak tak jsem se na něm udržel a šťastně se vrátil zpět. O kus dál proti proudu jsem našel kameny, přes které se dalo, led neled, přeskákat.

Snídám až asi třičtvrtě míle před sedlem. Bowen Pass (3.496 m.n.m.) přecházím po osmé. Za ním padá cesta ostře dolů, pak se vyrovnává a traverzuje hřeben po vrstevnici. Alespoň jsem krytý před větrem. Chvílemi po ostrém svahu, jindy po horských loukách, je to paráda. Jen škoda, že tu toho ještě moc nekvete.

Občas musím přelézat přes polomy. Jako vždy to je zdlouhavé a jako se to někdy někdy stává i dnes se mi v takové oblasti podaří splést si cestu, takže si jednu míli zajdu.

Následuje ostrý padák do údolí…. a ostrá bolest v levém koleni. To koleno mne zlobí dlouhodobě. V poslední době se to zhoršilo a po pravdě jsem kvůli němu málem celý výlet odvolal. Prošel jsem předodjezdovou konzultací s ortopedem s důkladným vyšetřením, včetně magnetické rezonance. Verdikt lékaře byl, že to “můžu zkusit”. Hlavně si prý mám dát pozor na ostré sestupy. Co ale můžu dělat, když momentálně jediná průchodná stezka vede přímo po svahu s více jak 25% spádem. Naučil jsem se koleno tejpovat, vezu si patřičná antirevmatika. 2.000 km a nejkritičtější části Colorada zvládlo nad očekávání skvěle. Takže když jsem v pátek odesílal bounce box, poslal jsem v něm i tejpy na koleno. A tím jsem si o to asi řekl. Pan doktor mi říkal, že můžu zkusit jít přes bolest. Tak to teď zkouším. Lupnu do sebe jeden Diclofenac (alespoň že léky jsem si ponechal) a šlapu dál.

Vlastně můžu být rád, že se to stalo až teď. Ozvat se to na začátku Colorada, tak touhle dobou už asi sedím doma. S hlavou se poprat dokážu. Ostatně klasický bonmot o CDT říká, že to je z 50% o hlavě a ten zbytek je jen psychologie. Ale kdyby selhalo tělo, nenadělám nic. Naštěstí zítra mne čeká poslední Coloradský kopec nad 12.000 stop (3.658 m.n.m.), pak už to bude čím dál nižší a začátek Wyomingu je jedna velká rovina. Tam by si měla kolena pořádně odpočinout.

Obědvám v údolí vedle potoku Troud Creek, dokonce si dvacet minut pobědově zdřímnu. Při další cestě se na mne na úzkém trailu vyřítí dvě motorky. Jak zvládají tenhle terén moc nerozumím. Hlavně jsem jim uhnul je tak tak.

Znovu si lehce nastoupám, ale ne moc, tak 270 metrů. Když pak zase klesám k Highway 125, koleno mi znovu nadává.

Ok, o moc dál jsem dnes stejně jít nechtěl. Plán byl trochu si udělat fóra na zítřek a nastoupat si čtvrtinu ranního výstupu, tj. dojít o dvě míle dále, ale raději poslechnu své tělo a kousek za silnicí rozbiju ležení.

Kromě standardních večerních rituálů si mažu koleno Dolgit krémem. Snad budu ráno zase jako jura. Pod peřinou jsem po sedmé. Poslední dva dny si užívám to, že díky časnému zalehnutí si stíhám před usnutím přečíst kousek knížky. Je fajn, když se může mozek na chvíli soustředit na něco úplně jiného než na trail. I když to nemívá dlouhého trvání. Unavené oči se brzy zavírají. Z polospánu mne ještě v půl deváté proberou hlasy Anchor a Grasshoppera, kteří se utábořili padesát metrů ode mne. Jsou to rychlíci, z města vyrazili dnes ráno, i když je pravda, že si kousek (asi 6 mil) zkrátili stopem. Tak spolu alespoň prohodíme pár slov. Takhle to mám nejraději – přes den si šlapat sám ve svém rytmu a večer s někým sdílet společnost v kempu.

28 km (celkem 2.049 km)