CDT 60. den

Vycházím v 5:45 a hned začínám stoupat, zpočátku lesem, pak skrz zakrslé borovice a nakonec otevřenou krajinou. A tu až do půl páté večerní neopustím. Snídám zhruba v půlce kopce a musím říct, že tentokrát se mi můj snídaňovýhled skutečně vyvedl.

Jediné nad čím chvíli dumám je filtrace. Sak se špinavou vodou není na co pověsit. V těchto situacích to řešívám zavěšením na zapíchlou hůlku, ale na tomto místě je dost větrno a tak hůlka z vakem neudrží stabilitu. Nakonec zjišťuji, že aby filtrace za pomocí gravitace fungovala, je dostačující rozdíl několika centimetrů. Uplně stačilo, když jsem celou soustavu položil na svah.

Zastavil se u mne jeden thru hiker – Gasket (24, Miami), dal se do řeči a také posnídal. Ale po svém. Několikrát si mohutně potáhl ze své skleněné šlukovky. Nutno uznat, že ho to nijak nezpomaluje. Před CDT absolovoval Heyduk Trail a po dokončení se chystá projít Oregon a Washington po PCT, což loni nezvládl, kvůli obrovským požárům na západním pobřeží.

Za chvíli dochází i jeho parťačka Highrobic (23, USA) a než stačím dojíst a zabalit se, mizí v dáli.

Čím víc stoupán, tím větší fičí vítr. Začíná stejná hra s proplouvajícími mraky jako včera, občas mi zakryjí vrchol, občas sám v mraku zmizím.

Konečně v půl desáté dostoupám až na vrchol hory James Peak (4.057 m.n.m.). Výhled nemám žádný, momentalně jsem zcela obklopen mrakem. Zato však fouká už tak silně, že se sotva držím na nohou (5-6 Bf). Sestupuji prudkým svahem na druhé straně, je to hodně kamenitá cesta a v tom větru se mi špatně drží stabilita. Konečně když sestoupím 430 výškových metrů, cesta se vyrovná a dokonce se na nějaký čas schová za samotný hřeben. Vítr klesne na snesitelných 3 Bf.

Ale ouha, za chvíli se vrátí na exponovaný hřeben samotný, vítr opět sílí a já si připadám jako hadrová panenka. Cesta a krajina jsou krásné, ale za chvíli mám větru plné zuby. Emilie Bronteová by si to tu zamilovala, tohle je největší Větrná Hůrka, jakou jsem kdy navštívil. Ono když to trvá hodinu, dvě, tak je to zábava, ale pak už mi připadá, že to ze mne začíná vysávat energii. Ztrácím koncentraci, několikrát špatně došlápnu, kolena mi nadávají.

Na vaření oběda, nebo sušení spacáku nemám ani pomyšlení. Později si vyslechnu historku o známém Jack Rabbita, kterému tu vítr sušený spacák odnesl a on se pak musel dostat urychleně do civilizace, aby si opatřil nový. Odbudu se sušeným masem, čokoládou a proteinovou tyčinkou.

Po pěti mílích hraní si na vlajku na stožáru sestoupím do Rollins Passu, kde vítr poleví, abych na druhé straně zase vystoupal na vrch a celé to pokračuje dál.

Konečně ve čtyři začínám na míli 1.333 definitivní sestup do údolí. Je prudký a tudíž pomalý, ale za chvíli se dostávám mezi stromy a konečně ze sebe sundavám bundu.

Dostávám se pod 3.000 m.n.m. A říkám si, že už bych pomalu někde zahnízdil. Krom větru mám v nohách i 3 km převýšení. Mám podobný pocit, jako po týdnu stráveném na moři – to člověk po vyjití na pevnou zem ještě chvíli “vyrovnává” neexistující vlny. Já se zas snažím naklánět do neexistujícího větru.

Už si říkám, že tady by to bylo vhodný, když tu se přede mnou na trailu něco mihne. Je to černý a velký. Los. Pokud si někdo myslí, že los je roztomilé zvířátko, tak to vážně není pravda. Je to obrovská sebevědomá kráva vážící 400 -700 kg, která dokáže agresivně bránit svoje teritorium. A právě stojí uprostřed trailu. Civíme na sebe ztrnule na 30 metrů. Nevím co dělat. Zkusím na něj křičet. To nebyl dobrý nápad. Nejednou se ta masa masa začne hrnout ke mě. Přiznám se, že v tu chvíli jsem si asi cvrnknul do kalhot. Vedle trailu je 1,5 metru vysoký kámen a už se na něj drápu. Normálně bych se na něj dostával pět minut, ale vlna adrenalinu udělala své. Teda, kdyby mne z něj tohle zvíře chtělo dostat, tak zřejmě nemám reálnou šanci. Ale jak se tak škrábu nahoru, tak se los, který byl v tu chvíli už 10 metrů přede mnou, něčeho lekl.

Snad nějaký zvuk, snad moje “zvětšující se” postava. Poodběhl asi 40 metrů zpět. Ale pořád stojí 5 metrů od trailu. Jít mimo trail se tu moc nedá, na to je tu moc hustý les. A tak po chvíli projdu s maličkou dušičkou kolem něj. Dělám, že je neviditelný, on stojí jako socha. Když ho minu, mám co dělat abych se nerozeběhl. Ne, tak tady vážně spát nebudu. Jak jsem před čtvrt hodinou sotva pletl nohama, tak dál šlapu plný energie jako Pribiliněc.

Zastavím se o 1,5 míle dál za potokem Hamilton Creek (míle 1.337,4). Je tu vedle trailu tábořiště a tady budu dnes bydlet. Jen je tu spousta komárů, takže poprvé jde na hlavu moskytiéra. Kolem prochází Jack Rabbit, dlouho jsme se neviděli, vyprávíme si zážitky (mimo jiné mi vypráví tu historku s větrem odneseným spacákem), ale pokračuje dál, chce ještě udělat nějakou tu míli. Zato já mizím před osmou pod peřinou. Před tím ale ještě pečlivě vybíjím všechny komáry, kteří se mi dostali do stanu. Na jejich kolegy venku dělám přes moskytieru dlouhý nos. Proč já jen neměl tenhle stan před dvěma roky v Oregonu…

31 km (celkem 1.914 km)