Noc byla dnes výrazně teplejši (2°C), protože jsme schovaní v úzkém kaňonu. V 6:00 pokračujeme chvilku v sestupu podél potoka, abychom vzápětí začali druhým kaňonem stoupat. A jak se s výškou ochlazuje, mění se voda, která normálně proměňuje trail v potok, v led. Tak navím co je lepší. Mokrý nohy, nebo natlučenej nos?
Po třech mílích se od neděle poprvé přiblížíme k známce civilizace. K prašné silnici, na které je trailhead. V registru se dočteme, že Kid tudy prošel před dvěma dny. Ten kluk je fakt éro. A od té doby nikdo. Ale dny naší samoty jsou zřejmě sečteny. O půl hodiny později se totiž na míli 939,6 spojuje CDT s Colorado Trailem (CT). Nějaký čas teď půjdou společně.
Colorado Trail je takový ekvivalent John Muir Trailu na PCT. Tak jako ten prochází tou nejatraktivnější částí Sierry Nevady, tak CT vede tím nejhezčím z Colorada. Pro nás to v praxi znamená lepší značení, udržovanější trail a více lidí na něm. Nicméně za celý den potkáme jen jednu dvojici se psy. Je až šokující, jak jsou oproti nám čistí a svěží. A to máme pořád k Mexiku výrazně blíž, než ke Kanadě.
Po tom, co se včera charakter krajiny změnil na “Švýcarskou”, mám velkou část dopoledne pocit, že se pro změnu mění na “Skotskou vrchovinu”. Táhlé holé kopce, hodně větru a hodně bláta. Ale pak se zase objeví skály a vysoké hory. Colorado je vážně fascinující. Poslední dny si každý večer říkame: Ty jo, to snad byl můj nejlepší chodící den vůbec… A pokaždý to myslíme vážně.
Po včerejšku, kdy nás finále docela vyčerpalo, jsme si dnes slíbili pohodový den. Že dáme tak 17 mil. Když jsme se rozkládali k obědu, tak jsme si říkali, že si tedy uděláme i delší siestu. Každý si udělal pohodlí podle svého naturelu.
Jenže ještě jsme ani nestačili dojíst a přišel mrak. No mrak… Kouřmo. A smrad jako v české horské vesničce uprostřed topné sezóny. Okamžitě jsme na nohou. Někde hoří a ne málo. V místě kde jsme nemáme žádný rozhled, tak rychle mažeme na hřeben.
Chováme naději, že bychom nahoře mohli zachytit telefonní signál. To se nám sice nepoštěstilo už čtyři dny, ale nedaleko je město Silverton, tak snad… Ale máme smůlu. Žádný signál, žádný jasný zdroj kouře. Jen mlžno a smrad. Vítr se točí jako na obrtlíku, tak nemůžeme ani odhadnout z jakého směru to jde. Ale postupně se uklidňujeme. Blízko to být nemůže. To bychom zdroj viděli, stejně jako činnost požárních složek. Pokračujeme v cestě.
Máme hodně stoupání a klesání, krajina je úplně holá, nikde žádný stromy, i ty keře to povětšinou vzdaly.
Fičí hodně nepříjemný vítr (4 – 6 Bf), nejen že s námi cloumá, ale pocitově sráží teplotu k bodu mrazu (reálně je 16°C).
Na míli 950 se přiblížíme výšce čtyř kilometrů, konkrétně procházíme ve 3.960 m.n.m. A musím dodat, že už jsme si asi na výšku přivykli. Dnes už jsem problémy s dechem příliš nepociťoval.
Víme, že dnes žádné krytějši místo nenajdeme a tak se uvelebíme mezi dvěma kopci na míli 953,2 (3.765 m.n.m.). Nevýhoda exponovaného místa je vyvážena výhledem do kraje.
Protože jsme to zabalili už v pět, využívám času a vařím si dvě večeře.
Pro jistotu vznáším přes satelitní komunikátor dotaz na kamaráda Václava N. v Seattlu, jestli na webu nepíšou něco o tom požáru. Nachází, že to hoří bezpečně daleko za námi, u města Durango. Je neuvěřitelné, jak intenzivní kouř a zápach dokázal vítr na tu dálku přinést. Trvalo to bezmála tři hodiny.
Ale my si teď už užíváme dlouhý večer a z teplých spacáků sledujeme vystoupení dramatickejo dua: horské krajiny a zapadajícího slunce.
29 km (celkem 1.357 km)
To štěstí je z fotek cítit až sem! Nádhera.
Milý Jakube, přeji tobě i tvým kamarádům jen všechno dobré, ať se vám i nadále daří a užijete si svůj sen. Moc děkuji za tvé zápisky a fantastické fotky. Máš můj obrovský obdiv za lehkost s jakou píšeš i o nelehkých věcech. Moc mě tvé povídání baví a těší mě, že jsem na tvé stránky jednou náhodou narazila. Teď už na ně nechodím náhodou, ale zcela záměrně – jako do cukrárny na skvělé mlsání 🙂 S úctou z dalekého Brna srdečně zdraví Iveta.