CDT 21. den

Zdál se mi sen, že jsme přišli do jednoho města na trailu (New York, ehm…), kde Sářina máma Bernadet pořádala vernisáž výstavy v Empire State Building. Byli jsme tam mezi pozvanými, my, se svým ošuntělým hiker trash zjevem. Ale celá ta noblesně oblečená smetánka Nového Yorku se na nás usmívala, zaníceně diskutovala a uznale kývala hlavama. My totiž ve skutečnosti nebyli hosty výstavy. Byli jsme jejími exponáty…

Vítr v noci opadl na 2 Bf a teplota se držela nad 15°C. V 6:30 vycházíme sami se Sárou, Down Time se ještě zdrží. Abych se dostal do rytmu, pouštím si do uší muziku. Ještě doma jsem si připravil playlist písniček, které hraju, ať sám, nebo s naší pražskou partou ukulelistů. Takže si u toho nahlas prozpěvuji. Po chvíli si všimnu, že si na svou muziku prozpěvuje i Sarah. A tak se ránem nese náš dadaistický duet. Ještě radši mám, když začne “zpívat rukama”. Sarah se živí jako tlumočnice do znakové řeči a tak si občas ve znakovce i “prozpěvuje”. Občas mne nějaké slovíčko naučí, což nám usnadňuje komunikaci, zvlášť ve chvílích jako je tato, kdy máme oba sluchátka v uších.

Po hodině nás dochází Down Time. Když si v devět děláme pauzu, tak nás dohání i Super Hip, který pak chvíli pokračuje s námi.

Na první vodu narazíme po jedenácti mílích (míle 585,7). Musíme dojít půl míle mimo trail, slézt o pár desitek metrů níž do kaňonu, kde teče do trubky svedený pramen. Ale čistota vody stojí za zacházku. Nechám se zblbnout a místo filtrace vodu ošetřuji Aquamirou. Posléze toho lituju. Oproti tvrzení jiných uživatélů tu chemii prostě cítím a krk mám až do večera jako bych si ho opařil horkým čajem. A to jsem použil menší, než doporučené množství. Od teď to bude opravdu jen záloha pro případ nefunkčnosti filtru.

Při návratu nad kaňonem chytáme s Down Timem vzácný signál a tak uploaduji deník, Down Time vyřizuje své věci a Sarah opět mizí v nedohlednu. Prochází Man In Black a chlubí se, jak si vyspravil boty, kde se mu po stranách už začaly dělat díry. Prostě ty díry zvětšil a udělal si z bot sandále. Taky řešení.

Šlapeme s Down Timem sami, odkládáme oběd, dokud nedoběhnem Sáru. Dáme si jen dvě desetiminutové pauzy na vydechnutí. Pak nás ještě zdrží dvojice starších pracovníků BLM, kteří si s námi chtějí popovídat a my nemáme sílu je poslat do háje. Když Sáru konečně v půl druhé nacházíme jak sedí ve stínu pod stromem, zrovna se zvedá, že si dala jen rychlý oběd a že zase jde. Jdeme tedy s ní až na okraj stolové hory (míle 595), po jejímž vrchu se už druhý den pohybujeme. Sedáme si do stínu, obědváme, a fascinovaně koukáme na krajinu pod sebou. Sarah s námi jen tak lelkuje. Po stezce zdola přijíždí naše stará známá koňařka Gillian s kobylou Shylou a koněm Tadkodou. Asi čtvrt hodiny si povídáme, především o tom, jakým způsobem CDT (a před tím i jiné stezky) jde.

Skáče z místa na místo, podle momentálních klimatických podmínek. Koně převáží v přívěsu a často si musí předem v daném úseku vytvořit pro koně své vlastní water cashky. Chodí vždy cca 150 mílové úseky, v průměru 30 mil za den. Komplikace ji způsobují i všudypřítomné ploty z ostnatého drátu. My se většinou protáhnen úzkou brankou pro pěší, nebo plot přelezem, připadně podlezem. Ona ale musí často jet s koňmi podél plotu, dokud nenarazí na branku dostatečně širokou. V extrémním připadě si musí cestu prostříhat nůžkama, což ale znamená výrazné zdržení, neboť pak musí poškozený plot zase opravit. Zkrátka má náš maximální respekt pro nasazeni, jaké její způsob absolovování trailu vyžaduje.

Po padesátiminutové pauze se začneme spouštět dolů zhruba o půl výškového kilometru. A blížící se k krajina, zejména osamělé kopce v jinak rovinaté poušti vypadají jako… jako někde na americkém středozápadě…

Po sestupu si na míli 597,8 ještě jednou sejdeme k prameni pro vodu (17:00). Je to čtvrtmíle tam, čtvrtmíle zpět. Už tu jsou naši tři známí, které poslední tři dny potkávám. Tentokrát nejsem líný, pěkně filtruji. Naštěstí voda je čistá. Ale filtruji stejně, protože jsem byl svědkem toho, jak si v ní někdo umyl nohy a přemáchnul ponožky. Mne by to v životě nenapadlo, ale každý to máme holt nastavený jinak a pro mne je to poučení, že i sebečistěji vypadající zdroj může být kontaminován. Přichází i Man In Black, ale říká, že má pro dnešek dost a tohle je jeho cílová destinace.

My pokračujeme dál a fascinovaně si prohlížíme tuhle westernovou krajinu. Již poněkolikáté sledujeme, jak se v dálce plouží osamělý kojot.

Nevíme jestli máme jít, fotit, nebo jen koukat s otevřenou pusou. Nutno přiznat, že velký podíl na té parádě má výrazné světlo nízkého slunce klonícího se k západu.

Taky jsme šťastní, že tady procházíme ve chvíli, kdy pominula největší vlna denního vedra. Jít tudy mezi jednou a čtvrtou odpoledne by byl zážitek blížící se zážitku mladíků v ohnivé peci krále Nebúkadnesara.

Některé skalní útvary vypadají jako podivné hradby vytvořené rukou šíleného architekta.

Je to tak hezký, že se nám ani nechce zastavit. Nakonec si ale přece jenom před osmou nacházíme na míli 604,3 za ojedinělým keřem závětří, ve kterém si steleme. Dnes se odbudu studenou večeří, k pozdnímu obědu jsem měl velkou porci chilli con carne a doteď mi nevytrávilo. S padající tmou nad náma začne nezvykle blízko nalétávat netopýr.

Když pak před usnutím koukám jako skoro každý večer na jasnou hvězdnatou oblohu, mám na rtech jedinou větu: “Děkuju za další skvělej den.”

50 km (celkem 795 km)