CDT 15. den

Noc byla výrazně teplejší než dvě předchozí, ráno ukazoval teploměr 3°C. Zrovna dobalujeme, když se na cestě objeví povědomá postava. Blast! Nakonec zůstal v Silver City, jen o den déle a ten hravě dohnal.

Jak tak jdeme všichni vedle sebe na široké silnici, ve tváři odhodlání dostat se co nejdříve k vysněnému koláči, připadáme si jak v upoutávce na imaginární film “Hungry Five goes for pie”. V devět narazíme na odpočívajícího Naturala, přisedáme k němu a postupně nás dojde ještě Commander a Nemo. A už nás šlape osm hladových.

Dnes ta cesta není nijak zvlášť zábavná, tohle už je klasický “road walk”. O to víc si to užíváme společensky a žvaníme jak o život. Nakonec je z toho 14 mil a my v půl dvanácté dorážíme do Pie Townu. Víme, že tu máme hledat Toaster House a je opravdu k nepřehlédnutí. Plot je ověšen toastery všeho druhu.

Tenhle dům vlastní holka jménem Nina, původem z Havaje. Všech pět svých dětí už odchovala a tak se z jejího malého domku stává azyl pro procházející chodce, či cyklisty. Podobně jako v Casa de Luna na PCT i tady vládne lehce hippie nálada.

Celý tenhle podnik funguje na dobrovolných příspěvcích. Nina všechny nově příchozí pozdraví hlasitým: “Aloha!” a hned nás vyžene před branku na společnou fotku.

Jen co se tu rozkoukáme, už se ženeme do místního Good Pie Cafe na pořádný kalorický oběd a samozřejme na koláč. O malé Cafe se dělíme s velkou partou motorkářů, místní tu chodí s odhalenýma bouchačkama za pasem a kdo tam nemá bouchačku, tak alespoň pořádnej loveckej nůž. Only in America…

Využíváme wifi, voláme domů, vyřizujem povinnosti. Přitom zjišťuji, že nejsem jediný, kdo odmítá sledovat informační servery se zprávami z domova.

Vracíme se do Toaster House a snažíme se rychle stihnout, co potřebujem zařídit: vyprat a usušit prádlo, osprchovat se, důkladně pročistit filtry (nevěřil jsem vlastním očím, kolik špíny z toho mého vyteklo), probrat hiker box, zanechat v něm co sám nechci táhnout dál, vyhodit už nepotřebné mapy, vyspravit co se vyspravit dá.

Ty naše ucpané filtry, to je vážně pech. Tak vím, že ho tu lidi tak dvakrát za cestu musí vyměnit. Místní zdroje jsou vážně humus. Ale takhle brzo? Pravda, ten první jsem přivezl už “načatej”, naposled jsem ho používal na Scotisch National Trailu a třeba mi doma ve skříni zarostl (ano, propláchl jsem ho před uložením Savem). Ale každý kdo filtroval vodu ze Snow Lake je na tom stejně. Dělám malý experiment. Půjčuju si od MIB squeeze filter Sawyer a zapojím ho místo originálního filtru do svého Gravity Flow systému. A ono to funguje! Takže pokud budu mít Sawyer, budu ho moci používat takto bezpracně, byť trochu pomalu (litr byl přefiltrován tak za tři minuty) a nebo rychle, klasickým mačkáním pytle se špinavou vodou. Ještě s tím poexperimetuju.

V pět se s Blastem přesuneme do druhého vyhlášeného podniku tohoto města (no města, mají tu celkem 40 domácností), do Gathering Place. Tam sice sedí část party, ale už zavírají. Kuchař se nad náma slituje a udělá nám alespoň krůtí sendviče s bramborovým salátem. Když zavřou, přesouváme se na verandu a dál visíme na jejich wifi. Ne že ji zapomněli vypnout, zcela záměrně ji pro nás nechali zapnutou. Navíc paní domácí odváží Drewa do 120 mil vzdáleného města, protože se přitížilo jeho mamě (připomínám, že jemu samotnému je 60 let) a potřebuje chytit spoj domů. Už se tomu nedivím, vím že pro místní je zcela normální nezištně pomáhat.

Využíváme připojení a objednáváme si z REI (řetězec s outdoor vybavením) chybějící věci. Především nové filtry, já pak nové kolíky ke stanu (jeden jsem ztratil a druhý předevčírem zlomil – ten aluminiový REI Snow Stake), nový kompas (můj náramkový Moscow byl super, ale po 14ti dnech se rozpadl – přemýšlím, kde asi soudruzi udělali chybu) a všichni pak záložní ošetření vody. Z chemických variant se zdá nejšetrnější dvousložková Aquamira, dokonce ji Blast používá jako primární způsob ošetření a tak si ji pořizujeme všichni. Snad nám to do 85 mil vzdáleného Grants stihne dojít dřív, než tam dorazíme my.

Zbytek dne trávíme poflakováním po Toaster House.

Naše tělesné schránky půl dne odpočinku (Nero day) vítají. Stejně nemůžeme pokračovat, na poště máme balíky a vzhledem k tomu, že je dnes neděle, vydají nám je až zítra. Posedáváme na verandě, kecáme. Pak Nina vytáhne kytaru a Hadas (24, Izrael) začne hrát.

Nenechám se přemlouvat, vytáhnu blechu a hrajem od Rolling Stones, přes Beatles, R.E.M., Nirvanu, Cohena, Dylana, Johnyho Cashe… až po izraelské a česke kousky. Kytara jde z ruky do ruky, jen na mou blechu nikdo jiný nevtěsná prsty. Večer je to fajn, ale zvyk je zvyk a tak si v devět každý najde nějaký kout a uloží se ke spánku. Když zhasnou světla, zazní tmou Ninina ukolébavka:

Happy trails to you, until we meet again
Happy trails to you, keep smilin‘ until then
Who cares about the clouds when we’re together?
Just sing a song and bring the sunny weather

Happy trails to you, ‚till we meet again
Some trails are happy ones
Others are blue
It’s the way you ride the trail that counts
Here’s a happy one for you

Happy trails to you, until we meet again
Happy trails to you, keep smilin‘ until then
Who cares about the clouds when we’re together?
Just sing a song and bring the sunny weather
Happy trails to you, ‚till we meet again

23 km (celkem 554 km)