Ve 2:00 déšť zintenzivní v pořádnej slejvák, vítr cloumá tarpem, ale já zůstávám v suchu. Ráno dopisuju deník, včera jsem u toho usnul a taky se mi moc nechce ven do deště.
Cesta zmizela a tak od 5:50 šlapu mokřinou, už je to pro mne rutina, přesto občas zajedu nohou po lýtko do bahna. Dnes ale s jednou novinkou: mám na nohách nepromokavé ponožky. Původně jsem byl k tomuto výmyslu skeptický, myslel jsem si, že to bude jako navléknout si na nohy igeliťáky od rohlíků. V mém okolí na to ale několik lidí pělo chválu a nakonec mi je doporučil i jeden skotský chodící kamarád. Tak jsem si je vzal. A nevycházím z údivu. Nejen že jsou příjemný na nohy, žádný pytliky, ale hlavně tepelnej komfort se násobně zvýšil. Za tohle by měl někdo dostat nobelovku. Tak samozřejmě, noha nedejchá, je to jako bych ji měl v těžký kožený botě. A tohle je situace, kdy teplo a sucho má přednost před ventilací. Uvidíme jak budou vypadat nohy večer, až ponožky sundám.
V osm se dočvachtám k mostku přes řeku a já si pod něj sedám, zrovna zesílil dešť (ne že by tam skrz plaňky nepršelo, ale je to o něco lepší) a vařím snídani. Za mostem je v této pustině hostel (!).
Měním směr ze severu na západ a pokračuji novým údolím širokou, relativně suchou cestou. Po chvíli docházím k bothy (chajdě k volnému použití), ze které se teprv hrabou včerejší nocležníci. Spalo jich tam asi osm. Se dvěma si povídám., a pak pokračuji sám dál. Cesta se změnila v kamenitou pěšinku, vine se přes maličké kopečky a já si jako ještě několikrát za den připadám jak v krajině z Pána prstenů.
Zato počasí se úplně zblaznilo. Déšť se spouští a „vypíná“, jako by si někdo hrál s uzávěrem vody. Do toho od desíti ještě občas zasvítí slunce. V jeden okamžik třeba koukám před sebe na sluncem zalitou stráň a za sebou mám neprůhlednou clonu z deště. Pak na mne začnou padat kroupy, aby je za 5 minut roztálo slunce. Úplně bláznivý. Dnes potkávám dost lidí, dokonce cyklistů, ale ti svá kola víc nosí, než na nich jezdí. Je neděle, tak všichni vyrazili ven.
Ve 12:00 docházím na samotu Morvich a vařím si oběd. A zase: vařím ve slunci, jím za deště, odcházím ve slunci.
Pokračuji na severoseverovýchod stoupáním o 530m výš na hřeben. Obcházím vrchol A’Ghas bheinn, zase jsem dojat okolní krajinou. Kozí stezkou seběhnu dolů, asi o 400m níž až k 113m velkému vodopádům Falls of Glomach.
Sejdu k nim a pak se vracím na cestu, kde je to skoro (jak s oblibou používám) „dětský lezení“. Zkrátka člověk zapojuje i ruce.
Když sestoupím k Loch na Leitreach, jdu nějakou chvíli po rovině uježděnou cestou. K mému velkému překvapení potkám v protisměru Paula ze včerejška. Zatím co mne se snaží SNT protáhnout každým údolím a vede proto cik-cak, Paul šel přímo. Zvrkl si ale nohu, míří do civilizace. Nicméně se chce na cestu vrátit.
Odbočuji z pohodlné roviny a znovu prudce stoupám, abych se dostal na jakousi náhorní planinu. Zase nádhernej kus země. A počasí pořád trojčí, i když slunečné pasáže jsou čím dál delši.
V sedm docházím k cíli dnešní etapy docela ucaprtán. Jmenuje se to tu zase hezky evropsky Maol-Bhuidhe. Uprostřed samoty u Loch Cruoshie stojí krásná bothy. Doufám že se tam vejdu, jsem docela promoklej a vezmu za vděk místem pod střechou. Ale nikde nikdo, je neděle večer. Mám ji jen sám pro sebe.
V posledním záchvěvu slunce suším co se dá, ale brzy zas přichází déšť. Je příjemné jíst teplou večeři a koukat na déšť za oknem. Po loňské zkušenosti s řáděním myší v podobné chajdě ve Washingtonu si rovnou stelu na půdě. Obava z myší se později potvrdí, i když tady je dle hluku jen jedna.
Nohy po sundání nepromokavých ponožek dobrý. Dokonce šiti na botě vydrželo.
Zítra dopoledne má být podle Norů pořádný lijavec. Uvidím jak to bude vypadat ráno, ale klidně bych si tu i půl dne pobyl. Mám čas, počítal jsem se 40km na den a tak mám dost rezervy. A po 14ti dnech si můžu dovolit trochu zalenošit. Uvidím podle počasí. Usínám kolem desátý.
45km (celkem 628km)
Like this:
Like Loading...
Fotky krásný, bothy krásná, krajina nádherná…