SNT 13. den

 V noci sprchlo jen krátce. Spal jsem kus mimo cestu, tak se musím buď 3/4 km vracet a nebo se vydrápat skrz zarostlou stráň o 300m výš. Volím rozcvičku a tak se v 5:30 drápu skrz křoviska a stromky na lesní cestu, kterou pokračuji dál. U snídaně (7:00) mi lehce zaprší. I pak zůstává po mrakem, ale bez deště. Cesta vede převážně lesem, pak přes spálené území. I ve Skotsku hoří lesy. Z protějšího kopce na mne skrz mlhu občas vykoukne  větrník elektrárenský.

 

V deset se z lesní cesty stává mokřad, čvachtám podél Loch Gerry. Samozřejmě ztrácím cestu. Ale hlavně neustále něco obcházím, nohy se mi boří v bažině, hůlka tam kolikrát ze 2/3 zapadne. Postupuju jen velmi pomalu. Před dvanáctou, zrovna když se z močálu vyhrabu, se stane zázrak a na chvíli vysvitne slunce. Zastavuji nad splavem řeky Gerry u samoty Poulary, obědvám.  Na chvíli dokonce usnu. 

 

Klesám do údolí řeky Loyne a tam zas mokřad, hledání stezky, brod. Konečně přichází slíbený déšť. Horší je, že už se mi na necelém 600km začala trhat první bota. Mám pocit, že u mých oblíbených INOV8 se to stává dřív a dřív. Asi nastal čas zkusit jinou značku. 

 

Asi po 4km čvachtání překročím další hřeben a za ním mne čeká pevná cesta. Docházím Paula (Londýn, 35), který jde taky na Cape Wrath, ale jde teprv první den, vycházel z Fort William. Dnes chce spát v hotelu Cluanie Inn ležícím na silnici A87, kterou musím překročit. Pochopil jsem, že takhle tu chodí většina lidí. Od hotelu k hotelu. Taky to má své. V šest tam docházíme, já se alespoň zahřeju nad talířem kuřecího kari.  Odolám nabídce ubytování, zpátky do deště se mi nechce. Snad zítra. Nebo pozítří. Dnes ješte zkusím venek. Bukvami hovořící barman mi říká, že mají do jedenácti otevřeno, kdybych si to rozmyslel. 

 

Jdu po staré cestě úzkým údolím. V 19:10 přestává na chvíli pršet, využívám toho, stavím tarp.

 

Jak zalezu, zas se rozprší. Zkouším si provizorně zašít trhlé místo na botě. Škoda že jsem zapoměl lepidlo, asi by pomohlo sešité místo přetřít. I když na mokrý botě…