V noci lehce mrzne. Několikrát mne probudí světlo měsíce. A definitivně pak skřivan ve 4:15. Je čas vstat. Quilt je celý mokrý od rosy. Musím přiznat, že jsem trochu zklamaný z bivy sacku. Měl „dýchat“, ale kondenzace byla obrovská. Schválně jsem ho měl napůl rozeplý a řekl bych, že ta část quiltu, která zůstala uvnitř byla promočenější, než ta od rosy. A přitom byl zrovna tenhle na PCT hodně populární.
Všichni mne varovali, že úsek mezi Edinburghem a Glasgow je čistá otrava. Většina doby vede po cyklostezce podél vodního kanálu. Měli pravdu. Ztratil jsem sluchátka a tak ani nemůžu poslouchat žádný knížky.
I když na malou chvíli to ráno mělo i své kouzlo.
Po dvou hodinách navštívím v městečku Broxburn supermarket, kde nakoupím jídlo k snídani včetně kafe a usadím se v koutku se stolečky, kde bohatě posnídám a dobiju baterky. Nový solární panel, který tu zkouším, se opět nezdá moc efektivní. To jsem sice ve Skotsku očekával, ale dva dny za sebou jsem měl hodně slunce, tak nevím…
Za chvíli začne bejt cesta vysloveně otrava. Afalt, rovina, po levý ruce kanál, občas minout město, občas velkou silnici. Takhle jsem si SNT nepředstavoval. Takhle fádní to nebylo ani na nejnudnější části Camina. Alespoň že je hezky.
V Linlithgov zajdu do města. Jednak abych měl nějakou změnu, ale hlavně v naději, že se mi podaří koupit sluchátka, jinak se z tý asfaltový nudy zvencnu. Mám úspěch, sice jen nějaký laciný Soňáky, ale na mluvené slovo to bude stačit. Pouštím si příběh bratrů Mašínů od Jana Nováka – Zatím dobrý a tak jsem alespoň hlavou jinde. Taky si chvili povídám s místním klukem (John, 55), který taky dost chodí a ten mi slibuje, že už se to brzy změní.
V poledne vidím na druhé straně kanálu plac s lavicemi a stolky, přeběhnu most, obědvám, suším quilt, meju nohy a přemáchnu si prádlo. Příjemné je zjištění, že zatím nemám žádné puchýře ani odřeniny. Po předchozích zkušenostech jsem vzal boty o číslo větší než je moje velikost a bylo to tak správně.
Pokračuji, trochu závistivě pokukuji po těch, kteří se po kanále vozí lodí, byť mám pěšky větší rychlost.
Jedním z mála zpestření byl 630m dlouhý Falkirk Tunnel, který evokuje scénu z nějakého horrorového filmu.
O kousek dál zas byl k vidění unikátní „výtah“ pro lodě Falkirk Wheel. Je to obří „ruské kolo“ s bazénem pro loď, které je schopno ji vyzdvihnout o 24m výše.
Union canal tu navazuje na Forth and Clyde canal, ale jinak je to stejná nuda nuda, šeď šeď. Paradoxní na tom je, že zde SNT kopíruje John Muir Way. Když to člověk srovná s John Muir Trailem, těžko by našel odlišnější zážitky. Skoro lituji, že jsem první část nepřeskočil a nezačal až na vysočině. Ale já né, já zblblej si musím dát thruhike…
V šest procházím kolem neoplocené loučky, kde je i pár stromů za které se dá schovat a není za ně vidět z cesty. Sice bych mohl ještě dvě hodiny šlapat, ale 52km po asfaltu pro dnešek stačilo, takže bez váhání stavím tarp. Usínám z vědomím, že zítra už dorazím do Milngavie, kde se na chvíli napojím na West Highland Way. Tam už by to mělo být fajn.
52km (celkem 200km)