PCT návrat 2. den

Pochopitelně dlouho spím. I když jsem se na poprvé automaticky probudil jako každý den na trailu ve 4:50.  Když se pak zkusím postavit na nohy, vypoulím oči, jak najednou všechno bolí. Tělo, kterému jsem od Kennedy Meadows (tedy 80 dní) nedal příležitost k odpočinku se rozhodlo mi všechno vrátit i s úroky. Nejhůř jsou na tom pochopitelně chodidla.
Dojdu si do krámu pro jídlo. Je to divný pocit najednou nakupovat jinak. Už nehledat co nejlehčí a nejkaloričtější potraviny. Vím, že to zažiju i doma, ale tady je to o to intenzivnější, že míjim police s produkty, které jsem 4 měsíce vyhledával.
 
Dlouho snídám, volám si s domovem. V poledne si zajedu do města, podívat se do REI. Tenhle řetězec se sportovním a outdoorovým vybavením má v Seattlu centrálu a tudíž i největší, trojpodlažní krám. Mají tu nejen umělý vodopád a lezeckou stěnu, ale venku i testovací cyklostezku pro vyzkoušení prodávaných bicyklů.
 

 

Jsem jako hladová myš v sýrařském krámku. Žel věci po kterých nejvíc pasu (nejpopulárnější boty na trailu Altras Lone Peak 2.5 a medvědům odolný pytel na potraviny Ursack) jsou vyprodané.
 
V poledne jsem se dověděl, že do plného pracovního procesu zapadnu o pár dní později než jsem čekal a budu mít tedy týden na aklimatizaci, což bude asi nutné.
 
Courám se městem. Seattle má rapidně rostoucí ekonomiku, sídlí tu nadnárodní a technologické firmy (Amazon, Starbucks…), tisíce lidí sem přichází za prací. Všude se tu staví.
 
 

Děje se mi přesně to, co jsem zažil loni po Caminu v Barceloně: pocit že sem nepatřím, zaskočenost ruchem města a přítomností takové spousty lidí. Ještě si v centru zajdu na oběd a v pět se vydávám zpět k „Václavovům“. Utahán si dávám odpoledního šlofíka, který se ve finále protáhne až do rána.

Přidat komentář