Na radu chlapíků z recepce vyčkáváme ještě dvěmi section hikery venku na autobus o půl hodiny dřív. Prý občas
přijede dřív a když řidič nezahlédne žádné čekající cestujicí, prý ani nezastaví. Dnes ale přijíždí s půl hodinovým zpožděním ve 3:20. A jsem úspěšný, skutečně pár lidí odpadlo. Pan řidič je hrozně milý a vstřícný. Říká, že mám velké štěstí, že obyčejně bývá beznadějně plný. Jenže neví jak mne zkasírovat, normálně to nedělá. Navíc netuší kolik by měl za jízdenku chtít (???). Tak se dohodneme, že to vyřídíme až v cílové staninici. Do Vancouveru dorazíme v šest ráno. Na nádraží běžím k pokladně a dokupuji si jízdenku Manning Park – Vancouver – Seattle. Paní na pokladně očividně latinsko-amerického původu mi poté, co si na ní asi z únavy oprašuji svou lámanou španělštinu nachází nejvyšší možnou slevu. Trochu se projdu po okolí, mezi místní bezdomoveckou komunitu se svým hiker trash zjevem velmi dobře zapadám. Najdu první otevřenou kavárnu, kde mne nechají u snídaně a kafe sedět čtyři hodiny. Dopisuji deník, zjišťuji zda bych mohl ze Seattlu odletět už zítra namísto zabookovaného úterka. Píšu si s lidma na trailu.
V jedenáct nasednu na autobus a za hodinu jsme na hranici. Hraniční kontrola je dlouhá, jako na letišti. Trochu jsem očekával problémy stran toho, že nemám v pase výstupní razítko. Permit k překročení hranice mi totiž vydali Kanaďané a nikdo mi nebyl schopen říct jak se na to tváří US kontrola. Občané Států a Kanady jsou v pohodě, ti cestují na řidičák. Já to prostě risknul. A problém nebyl, úředník se mne jen ptal, jestli není PCT nebezpečná. Kanadský permit k překročení hranice ho nezajímal.
Nabrali jsme zpoždění, takže v Seattlu jsem až po páté. Cestou k Václavovi, který je mým osobním místním českým trail angelem beru dva městské autobusy.
Jsem překvapen, že autobus jim tu jezdí i podzemními tunely jako metro – jednou zastaví u nástupiště autobus, pak zas souprava metra.
Žel načasování nám vyšlo tak nešťastně, že Václav odjel s celou rodinou na několikadenní, dlouho předem naplánovaný výlet. Naštěstí u nich bydlí Caroline z Texasu, která mne pustí dovnitř. Jdem pak spolu na večeři a na pivo a do jedenácti si povídáme.
Po návratu chvíli přemýšlím, jestli si nemám ustlat na verandě, ale pak po mnoha týdnech (naposledy to bylo u Gail a jejich přátel v South Lake Tahoa) usínám v posteli a pod střechou.
Super! Denik pokracuje :).
Dekuji
Pavel
Ano, a prosím pak plynule navázat:-))))
V.