Celé dopoledne šlapu kaňonem nad Bridge Creek. Cesta je to nenáročná a potkávám na ní hodně místních výletníků.
Přestože většinou snídám až tak 2,5 hodiny po vyjití, dnes mi hlad nedá a už v půl sedmé si k dávám k snídani to své hikers finest (ramen+fazole+bramborová kaše+burákové máslo, to vše zalité velkou dávkou olivového oleje). Začínám mít pocity, které znám od pouze z vyprávění od hubených kamarádů, že když udeří hlad, musí se okamžitě najíst, jinak je všechno špatně. To m,y co jsme normalně při těle s dostatečnou zásobou v tukovém prstenci, neznáme. Nevím jestli to způsobilo jídlo nebo kafe, ale cítím se pak pořádně „nastartovaný“.
Kolem poledne docházím do Rainy Pass (míle 2588.9), kterým prochází Highway 20, která vede do Seattlu. Oběd si vařím na místnim trail head s nadějí, že u silnice se mi chytne telefon. Už od Stevens Passu, to jest čtyři dny jsem nechytil žádny signál. Slíbil jsem Václavovi N., že mu před hranicí dám echo, kdy k nim do Seattlu dorazím. Když o tom o hodinu později mluvím s jedním skautským vedoucím, nabídne se mi, že mu večer může předat zprávu satelitním telefonem. V rychlosti napíšu na papír krátký vzkaz.
Odpoledne stoupám na hřeben a krajina se mi tradičně otevírá.
Hřeben přejdu na druhou stranu přes Cutthroat Pass (míle 2593.9, výška 2.084m.n.m) a tím se dostanu na jednu z nejhezčích hřebenovek celé cesty. Je hodně členitá a pohled do kraje se často mění. To ještě zdůrazňuji mraky, které co chvíli některý kus zastíní a o chvíli později zase dovolí slunci, aby to místo osvítilo. Jako by trail chtěl říct, že ještě má co ukázat.
Na míli 2598.3 je na louce zakempeno víc lidí, u stanů se pasou lamy.
Zase slyším někoho z nich volat mé jmeno… a zase je to Chris z Vancouveru! Přerušil svou cestu, aby se připojil ke skupině dobrovolníků opravujících trail. Ten to v předchozím úseku skutečně potřebuje, stezka je tam úzká, povrch sypký a stráň pod ní strmá. Lamy skupina používá k nošení nákladu.
Povídám si čtvrt hodiny s Chrisem a jednou holkou z Německa, která nemá časové omezení a tak také přerušila svůj thru hike, aby se mohla ke skupině přidat.
Pokračuji k Methow Pass (míle 2599.3), odkud už začnu sestupovat do údolí.
Míjím poslední milník s celou stovkou na konci. Ke kanadské hranici je to 50 mil, do Manning Parku o osm víc.
Před osmou dojdu k Methow River (míle 2604.1), kde už kempuje trojice z Oregonu – třicetiletí manželé Michael a Emily a Emilina máma. Postavím si tarp a přijmu pozvání k ohni. Po večeři vytahuji ukulele, jako obvykle mají největší úspěch swingovky ze 30. a 40. let. Povídáme si, po několika měsících na trailu je o čem. Michael je konstruktér letadel, Emily řidička kamionu (!). Oba ale zrovna opustili svá zaměstnání a vydali se na Oregonsko – Washingtonskou část PCT. Jdou zvolna, užívají si to. Máma se k nim na kus cesty přidala. Až dojdou, chystají se vydat na zkušenou, chvíli žít v jiné zemi. Tohle se mi na Američanech hrozně líbí, to že nemají problém se několikrát za život přestěhovat o tisíce kilometrů, doma jsou tam, kde si pověsí kabát. To my chceme umřít v místě, kde jsme se narodili.
Máma jde kolem desáté spát, my ostatní vydržíme do půlnoci.
Vyvrbil se z toho jeden z nejhezčích večerů na trailu. Okamžitě usínám, deník musí počkat do zítřka.
48km (celkem 4361km)