Docela přes noc foukalo, tak 1-2Bf. Už mne ani nepřekvapuje, že je ráno mokro jako po dešti. Když v pět vykouknu, stan vedle mne už je pryč a v dalších nade mnou už blikají světla. Dnes nejsem jediný ranní vstávač.
Já mám starty vždy pomalý, ale dnes se mi obzvlašť nechce kvaltovat. Hned jak vylezu na první hřeben, ještě před sedmou, usedám ve slunci na louku a opravdu dlouho snídám.
Snídaně je spíš záminka k tomu, abych si tu mohl posedět. Koukám na hory, poslouchám šustící trávu, vzdálený potok a hvízdající sviště. Snažím se si tenhle okamžik vrýt do paměti. Prožít si tady a teďˇ. A mám chuť z plna hrdla křičet, tak jako jsme to dělali první dny s Top Notchem: „I’m hiking PCT!“.
Na hřebeni je krásně – louky, hory v pozadí. Míjím míli 2500.
Nahoře ale dlouho nevydržím, brzy začnu opět sestupovat do údolí.
Sestoupám 870m, obklopí mne opět les a až do oběda jdu víceméně po rovině.
Proti jde kluk, který na mne už na 20m volá jménem. Je to Chris z Kanady, kterého jsme několikrát potkali, když jsme šli spolu s Hoky Pokym a Apperception v severní Kalifornii. Chris si uhnal nějaké zraněni na achilovce, tak se vrátil domů a teď pokračuje v opačném směru od hranice k místu kde skončil. Měl by dojít přibližně ve stejný čas jako já, tak mi na sebe dává kontakt, kdybych potřeboval přespat ve Vancouveru.
Potkám pár brigádníků upravujících stezku – odklízeli padlé stromy, příliš těžké kmeny přeřezávali.
Po obědě potkám Carrin (55, USA), která se právě vrátila na trail po čtyřech hodinách bloudění. Je celá roztřesená. Když dojdeme na odbočku kde sešla ze stezky udělám, nebýt ji, stejnou chybu. Není tu značení a odbočka je velmi matoucí. Carrin je ráda, že si po zážitku, který ji docela vylekal, může s někým popovídat. Dojdeme spolu ke Kennedy Creek (míle 2509.8), přejdeme zlomený most a Carrin si tu dává pauzu.
Mě začíná další stoupání a u toho se již pěkně zapotím. Navíc cestu opět přehrazují padlé kmeny, které buď zdlouhavě přelézám, nebo obcházím prudkým svahem. Jednou takhle ztratím trail a chvíli mi trvá ho opět najít. Přelézt zase znamená taky třeba vylézt na tři na sebe navršené kmeny do dvou metrů, po vrchním přejít tři metry ke svahu a tam slézt.
Nahoře je krajina opět fantastická. Vody je tu hodně, skoro jako na Sieře. No to přeháním, ale je jí tu dost.
Jen to stoupání a klesání je čím dál tím víc náročné.
Dnes končím už v 18:45 u jezera Mica Lake (míle 2518.3). Další plácek vhodný ke spaní je za 8 mil, podle mapy to na žádné dřívější místo nevypadá, všude je příkrý svah a já mám dnes dost. Byl to jeden z nejhezčích dní, ale také nejnáročnějších. Podle Halfmile map dělalo celkové převýšení 4.000m.
U jezera už kempuje 5 lidí, přidám se k nim. U večeře si povídáme a v osm mizíme ve stanech.
Usínám v půl desáté.
36km (celkem 4.222km)