Rosy padlo skutečně hodně, venku je jak po dešti. Stále se mi většinou daří vycházet v 5:30, i když to už znamená balit s rozsvícenou čelovkou. Po chvíli nasazuji k prvnímu stoupání, které sice není dlouhé, zato opravdu prudké. Jakmile se v 6:45 dostanu do sedla na hřebeni, usedám ve slunci, snídám a koukám na údolí pod sebou.
Když do něj scházím, říkám si, že už bych mohl zrychlit. Přidám do kroku, na kamenité stezce zakopnu, přistanu na nose, batoh mne udeří do zátylku. Je to bez následků, DG, ale raději zase zvolním. Chvíli posedím u Mig Lake, doberu vodu.
Ještě přelezu dvakrát hřeben, v poledne mne tradičně míjí Grey Squirrel a před jednou vcházím do lyžařského střediska v Stevens Pass, které přes léto slouží bikerům. Usedám v hospodě a tradičně si dávám nejkaloričtější bombu: PCT Burger.
Sedím tu dlouho, dobíjim baterky na zbytek cesty. V předraženém krámě kupuju nějaké snacky, nic jiného použitelného tu nemají. Tohle je možná poslední zastávka v civilizaci před Kanadou. Pokud se tedy nerozhodnu zajet do Stehekin do vyhlášené pekárny. Ale to by mi muselo vyjít časově abych rozumě stíhal autobus tam a zase zpátky. Ale všichni mi neustále říkají, že tenhle zážitek si nesmím nechat ujít, tak uvidím.
Zabíjím čas dopisováním si s domovem, ošetřováním si nohou na terase (boty za 36$ sedí jinak než boty za 120$), pleněním hiker boxu a klábosením s místním kuchařem. Když si u něj pak ještě objednám kuřecí křídla k večeři, přinese mi navíc nějaký proteinový tyčinky, prý abych došel.
V šest už mám pocit, že jsem dostatečně dobitý a jdu dál. Cestou potkám další skauty, kteří zas mají problém s nadbytkem zásob. To je u nich snad nakažlivý. Rád pomůžu. Hlady tedy rozhodně neumřu.
Jdu dvě hodiny a na míli 2465.7 zakempím. Po zkušenosti z posledních dvou dnů raději stavím, i když jen „na hajdaláka“, bez kotvícich šňůr – déšť ani vítr nehrozí.
Poslední dny do mne všichni hučí, že je přede mnou nejtežší úsek cesty. Před tím než ulehnu k spánku kolem projde místní kluk s holkou, on PCT absolovoval loni a tak se ho na to vyptávám. Povídá, že za 25 mil to začne být opravdu náročný ve smyslu velkých a prudkých převýšení, ale že to netrvá déle než 60 mil. A že pak musím zajet do Stehekinu do pekárny…
Uléhám brzy, v půl desáté spím.
30km (celkem 4.138km)
Tak si to v té pekárně řádně užij:-)))
V.
Narazila jsem na tvuj (doufam, ze nevadi tykani) denik pred dvemi dny a precetla jsem ho jednim dechem. Paradni cteni. Opravdu. My se na PCT chystame pristi rok, tak uz jsem par blogu precetla, ale ty ostatni byly vsechny v anglictine. Cist o tvych dobrodruzstvich v cestine, to byla pohadka.
Zminoval ses, ze sis posilal nejake veci do Seattlu. Kdybys nahodou mel v Seattlu volny vecer a nevedel co s nim, pisni. Rada bych te pozvala na pivo. (Je tady celkem fajn cesko-nemecka hospoda, maji tam obstojny vyber).
gabigabs111@msn.com
Preju hodne stesti do zbyvajicich kilometru.
Gabina
Doufám, Gábino, že se příští rok můžeme těšit na další PCT blog v češtině 😉