Přispím si při neděli o dvě hodiny déle, i když tělo zvyklé budit se před pátou se tomu brání. Na 7:30 scházím k lodgi na snídani. Je to vyhlášený all you can eat bufet, jehož návštěvu plánují všichni s ohledem na hikers hunger už od hranice Oregonu. Hostina je to královská a když platíme, ještě nám přinesou krabičky, ať si nabereme na cestu.
Nasazuji nedělní procházkové tempo s rozhodnutím pojmout dnešek jako odpočinkový den. Jdu dlouhým padákem o 1.000m níž, přecházím Sandy River a zase začnu stoupat. Dnes je to vůbec značně kopcovatější než včera.
Potkávám spousty běžců, nedělních výletníků, dokonce jednu indiándkou rodinku. Vždy mne pobaví, když mi někdo řekne: „Běž se podívat támhle, to je fantastický výhled“. Nejdřív se nadechuji, abych jim řekl, že takových už jsem za těch 102 dní viděl stovky, ale to by znělo nafoukaně. Bylo by to nafoukaný. A tak se jdu kouknout a v duchu děkuji, že tuhle nádheru vídám už přes čtvrt roku každý den.
Cesta vede stále po hřebeni, nebo jeho úbočí, mezi stromy.
Na míli 2118.8 si v osm ustelu vedle už postaveného stanu. Vedle něj hoří bez dozoru oheň. Když se zeptám ukryté obyvatelky stanu, zda-li o tom ví, řekne že jo a že to mám nechat. Že je na tomhle území striktní zákaz ohně jsem nekomentoval. Když ale ani po hodině nikdo ze stanu nevylezl, nemohl jsem se koukat, jak létají jiskry do kraje (je tu dost větrno) a oheň jsem uhasil. Je i docela zima (10°C) a vlhko, ale ani dnes nechci stavět tarp. Ve čtvrt na deset ještě vedle zakempí jeden SoBo thru hiker. Vyrazil 2.července a prý měl kvůli spoustě sněhu na severu hodně krušný začátek. Usínám v deset. Možná je tohle moje podlední noc v Oregonu. Zítra večer budu na hranici s Washingtonem.