Večer jsem si zapomněl píchnout puchýř na patě a na palci, tak to dělám až ráno za svitu čelovky. Vycházím v 5:35.
Půl hodiny na to dochází k setkání, které už tři měsíce očekávám. Po své levici periferně zahlédnu pohyb. Na 30 metrů ode mě popoběhne medvěd. Zastaví se a zkoumavě si mě prohlíží. Ani mě nenapadne sáhnout po foťáku. Začnu mlátit hůlkami o sebe a zplnahrdla zpívat: „Kdož sú Boží bojovníci.“ Ještě že si z doby, kdy jsem hrával se Sváťou Karáskem, pamatuju všechny sloky. Medvěd mě chvíli pozoruje, pak mu asi dojde, co se od něj očekává, a odpeláší pryč. Ani nevím proč, další čtvrt hodiny cítím potřebu si dál zpívat. Pěkně od plic.
Zhruba po třech mílích začíná být les protkáván hromadama lávového kamení.
Potkávám v protisměru hodně day hikerů a každý si chce povídat o PCT. Asi hodinu jdu s klukem (Spreadsheet, 23, Oregon), který jde jen Oregonskou část. Jsem rád, že si můžu po pár dnech s někým pořádně popovídat. Loučíme se u Highway 140, potřebuje dostopovat do Fish Lake Resortu, kde ho čeká resupply box.
Já tam dobírám vodu, dalších 12 mil nebude. Lávová pole mizí, ale z cesty se stává „opičí dráha“ – co deset metrů přes ní leží padlý strom, který musím přelézt, podlézt, obejít. To trvá asi tři míle.
Po obědě přestávśm potkávat day hikery, zřejmě se oddělil nějaký jejich okruh.
Je hezké pozorovat, jak se les stále mění. Chvíli je to zarostlá divočina, pak zas skoro upravená obora.
Horší je, že se začínají objevovat komáři. Nejprve se plácnu co půl minuty, ale postupne to sílí. Když v 17:00 dobírám vodu u Christi’s Spring (míle 1782.4), útočí už v celých letkách. Blbě se oběma rukama filtruje voda, když na každé noze sedí 20 komárů. Bavím se tu s Cheeseburgerem (28, Kalifornie), který už to vzdal a pomazal se DEETem. Tomu ještě odolávám. V sedm toho ale už mám dost, oblékám si mikinu, dlouhé nohavice, rukavice a přes hlavu moskytieru. Sice si připadám jak v sauně, ale raději se uvařit, než se zbláznit. Navíc se z cesty zase stává překážková dráha, tempo mi klesá a při obcházení větších hromad klád dvakrát ztratím stezku.
V půl deváté to balím na míli 1790.2. Už tu kempuje Cheesburger a Sarah (37, Kanada). Dnes jim jejich stany s moskytierou závidím. Přesto i já stavím tarp – alespoň nějaká psychologická bariera mezi mnou a mraky krvežíznivých bestií. Ale samozřejmě je mračno i pod ním. Usínám za intenzivního bzukotu ve 22:30.
51km (celkem 3.027km)
Ty komáři, to musí být peklo.Asi bych se deetem namazal.Párkrát jsem ho použil i tady v ČR a neumřel jsem 🙂