Vstanu až v sedm a když po čtyřiceti minutách opouštím kemp, kluci ješte spí. Nejprve jdu do včerejšího dineru na největší a nejkaloričtější snídani jakou jsem kdy měl. Čekám, až otevře obchod s outdoorovým vybavením a bavím se s místními. V obchodě mám úspěch – mají poslední Sawyer filtr v regulerní velikosti. Žel jen jako sadu, ve které jsou i různé, pro mne nepotřebné, redukce. Jeho cena je tedy o to vyšší. Ale já si nemohu moc vybírat. Na druhou stranu jsou u toho i tři vaky na vodu, takže mám zabité dvě mouchy jednou ranou. Dokoupím ještě plyn do vařiče a mám vystaráno. Běžím na autobus do Dunsmuir, kde na mne čeká resupply box – jsem líný se táhnout na stop na kraj města. Ještě stačím skočit do supermarketu dokoupit nějaké čerstvé potraviny, které v balíku pochopitelně nebudou: papriky, cibuli (abych oživil dehydrované potraviny), slaninu (= kalorie) a pár jablek.
V autobuse jsem jediný cestující. Pan řidič při mém příchodu zuřivě telefonuje a jen mávne k automatu který se tyčí vedle něj, abych zaplatil. Během telefonování jen vyťuká jízdné: 2.50$. Vložím tam pětidolarovku, vyjede lístek, ale žádné peníze nazpět. Když na řidičův pokyn abych si sedl nereaguji, zavěsí telefon, aby mi sdělil, že přistroj nevrací. Ale že mám lístek předplacený i na další jízdu. Nejdřív mne to vytočí: já tady přece už nikdy nepojedu. Řidič jen pokrčí rameny, že s tím nic neudělá, ať si dojdu na sídlo dopravní společnosti, tam že mi to proplatí. A vyjede. Já se zatím uklidním, lístek mu dávám, ať za něj sveze nějakého dalšího hikera. Dostávám tady toho od druhých lidí spoustu, tak taky můžu něco poslat dál. Pan řidič mi alespoň zastaví rovnou před poštou. Ještě předtím mne varuje, ať si tu dávám bacha na věci, že se tu dost krade. Dunsmuir se prý potýká s velkým počtem lidí na tvrdých drogách.
Už mi to říkali i lidé u snídaně v dineru. Teď když to vím, všímám si věcí, kterých jsem si včera nevšímal: většího bordelu, pár vyžilých jedinců a velký počet policajtů.
Když na poště řeknu, že tu mám mít balík tak se mne obratem zeptají, jestli jsem Jakub. Zřejmě sem, na rozdíl od jiných míst, moc resupply boxů nechodí.
Na chodbě si vybalím jídlo, vytoužené boty a hlavně set map a část Yogi’s booku na zbytek cesty.
Venku si pak zálibně obouvám nové boty. Ty staré vydržely bez mála 1.300km, sněhem, vodou (několik dní prakticky neměly šanci uschnout), ostrým kamením… Na boty na běhání to vůbec není špatný výkon.
Super je, že zase mohu používat návleky. Když jsem v Praze kupoval doslouživší goratexový model, nevšiml jsem si, že mu chybí oka na jejich uchycení. Teď mám stejný model jako na začátku, a tak mi bude noha i lépe „dýchat“.
Jdu to oslavit obědem do místního mikro pivovaru. Když pak zamířím na stop, zastaví mi sám od sebe chlápek jedoucí v protisměru, jestli nepotřebuji hodit na PCT. Zaveze mne až na místo, kde jsme včera opustili les a vlezli na silnici. Já si teda myslím, že stezka kus po silnici vést měla, ale on si to nedal vymluvit a poradil mi, kudy mám pokračovat. Od 14:00 se tedy chvíli prosekávám ostružiním (doslova), až pochopím, že tudy nikdo hodně dlouho nešel. Kouknu do mapy a už se vracím na silnici, znovu k nájezdu na dálnici a pak dál, už lesní stezkou. Zašel jsem si tak míli, ale alespoň jsem zahlédl něco do té doby neviděného: silniční tahač, který díky dalšímu setu kol (železničních) slouží i jako lokomotiva. Už jsem něco podobného viděl ráno ve městě, pro změnu na silnici, ale nevěřil jsem, že to může fungovat.
Narazím na rozcestník, kde jsou vzdálenosti vyznačené v kilometrech místo v mílích. To tu vůbec není zvykem. Pravda, v Lassen Volcanic National Parku byly cedule, kde člověk našel vedle sebe jak míle, tak kilometry. Ale s pouze metrickým údajem jsem se tu ještě nesetkal.
Stoupám, potřebuji se dostat na hřeben o 1.600m výš. Na stezce narazím na medvědí trus a vzpomenu si na slova Move On, který nám předevčírem vyprávěl, že tu zahlédl medvíďata. A kde jsou medvíďata, tam je i ochranitelská medvědice. Rázem si začínám nahlas zpívat, aby mne bylo slyšet na hony daleko. A když mi v tom stoupání začne docházet dech, vždy narazím na další hromádku a rázem zjistím, že dechu mám víc než dost. Vzpomenu si i na historku Green Beana, jak potkal medvěda, začal na něj křičet aby ho zahnal, ale medvěd na něj jen 4 minuty ze vzdálenosti 20m civěl, než otráveně odkráčel pryč. Co by v takovém připadě dělala medvědí máma s potomstvem si raději nechci představovat. Nějaké zážitky si rád nechám ujít.
U potoka na míli 1502 narazím na ceduli „Do not drink water“. Z water reportu už vím, že voda tu byla chemicky kontaminovaná. Naštěstí pár metrů vzdálený Winton Canyon Creek je v pořádku. Velmi si užívám nový filtr – litr vody mám přefiltrován za 1’15“, žádných deset minut a křeč z urputného mačkání vaku s filtrovanou vodou. Vaky tak pravděpodobně budou mít i větší životnost. Podobnou radost jsem zažíval naposled před mnoha roky, když jsem si po dvou letech praní prádla v ruce pořídil automatickou pračku a pak jsem se na ní celé minuty koukal jak pere, jako na televizi.
Musím několikrát převazovat tkaničky. Nové boty mají jiný střih než ty staré a budou si na sebe s nohama muset zvyknout. Pozitivní ale je, že bolest chodidel, která mne trápila minulý týden, již téměř ustoupila.
V půl deváté jsem prakticky na vrcholu hřebene. Na míli 1513.9 si ve stráni stelu na vzácném plácku pod měsícem, který už jasně svítí na blednoucí obloze. Uléhám v půl desáté, ale do 24:00 ještě píšu. Noc je nezvykle chladná (5°C).
26km (celkem 2.573km)
Ahoj, díky za to, jak všechno dokážeš skvěle zprostředkovat! Držím palce, ať všechno vychází jako doteď! Těším se na další zápis 🙂