Než jsem usnul říkal jsem si, že ti jeleni dnes obzvlášť řádí. Když v 5:30 opouštím camp site, holky teprv vykukují ze stanů.
Cesta i krajina jsou mírné. V jeden moment mne zarazí mladý les, který je monokulturní a kde jsou stromy pěkně v zákrytu. Pak mi dojde, že jsem na soukromém pozemku a stromy jsou tu pěstovány na dřevo. Na dotvrzení mých úvah přejdu lesní silnici, po který se prohání těžká dřevařská technika.
Po snídani mne dochází Micky Mouse a Last Call. S očima navrch hlavy vypráví, že se moc nevyspaly, protože kolem nás v noci chodil medvěd. Chvíli tomu nevěřím, ale holky se zapřísahají, že je to pravda. Prý na něj křičely a dělaly rámus ešusy, aby ho zahnaly. Ráno našly jeho stopy. Pravda, spali jsme od sebe relativně daleko s rozestupy 50m. Ale já byl uprostřed, pod širákem, batoh s jídlem pod hlavou, takže pokud prošel u stanu obou holek, musel projít i kolem mne. Teda že mi nedaj spát bzučící komáři ale klidne zaspím, když kolem mašíruje medvěd a dvě holky dělaj rámus, aby ho zahnaly… Naše štěstí je, že tady jsou medvědi narozdíl od Sierry plaší a nejsou naučení krást jídlo turistům.
Pokračuji lesem, který připomíná oboru. Spíš jako les ve středních Čechách, než americká divočina. V jedenáct vcházím na území Lassen Volcanic National Park. Sejdu ze stezky, abych se podíval na Terminal Geyser. Není to gejzír v pravém slova smyslu, ale horký pramen z kterého se úctyhodně kouří. Voda je i po pár desítkách metrů pěkne vařící.
Cestou potkám asi 15 turistů, kteří absolovují projížďku parkem na koních. Ještě se podívám na Boiling Spring Lake, sirné jezero.
Před jednou míjím Drakesbad Guest Runch, místní turistický resort a tak mne napadne, že bych si dnes oběd nemusel klohnit sám. Nečekám moc – obligátního burgra nebo alespoň hot dog. Co příjde mi vyrazí dech: do jedné nabízejí oběd ve formě bohatého bufetu pro ubytované hosty i náhodné návštěvníky. Od jedné se mohou za zvýhodněnou cenu zúčastnit i procházející PCT hikeři. Připojím se k pěti čekajícím kolegům a pak si můžem za 10$ na jedno projití kolem stolů vrchovatě naplnit talíř dobrotama, včetně čerstvé zeleniny a masa. Musím přiznat, že takhle dobře jsem se nenajedl od San Diega.
Po takovém zážitku se těžko nutím k dalšímu pohybu, obzvlášť když cesta pokračuje výraznějším stoupáním. Lesu se vrací divokost. Dokonce to vypadá, že budu muset u Kings Creek poprvé po mnoha dnech znovu brodit. Nakonec ale najdu pár metrů po proudu padlý strom, takže do vody nemusím.
Míjím několik jezer. Mají jiný charakter než ta horská na Sieře. Nejsou tak blankytná, mají v sobě určitou temnotu.
Les se mění ve spáleniště, požár řádil i tady. Kolem 25 míle už bych to zabalil, ale nechci spát pod stromy, které jsou mrtvé, na to se mám příliš rád, takže ještě pět mil pokračuji.
Po osmé se to kolem opět zazelená a já si na míli 1362.5 rozbalím spacák. Jsem od oběda ještě tak plný, že poprvé nevařím večeři a odbydu se jen tortilou. Nemám sílu ani na deník, jen si namažu a namasíruju nohy a v deset zavírám oči.
50km (celkem 2.317km)