PCT 51. den

Posted on

Hned v sedm vyrážím do krámu dokoupit jídlo na 8 dní a pak si dám se Stretchem snídani v Erick Schat’s Bakery. Tyhle německé pekárny jsou tu evidentně dost oblíbené a výběr chleba a pečiva je tu neskutečně široký. A je to jedno z mála míst, kde člověk dostane dobrý kafe.

Opět absolovuji náročné vměstnávání jídla do bear canisteru. Přes veškerou snahu musím do večera ještě něco ujíst, abych se vešel. Provizorně spravuji kusem drátu nesmeky, byl jsem v pokušení koupit nové, ale můj rozpočet není neomezený, a nerad vyhazuji věci, když se ještě dají spravit. Zároveň odolám pokušení koupit větší filtr. Nechám to až za Sierru, tady stejně asi moc filtrovat nebude potřeba jen vodu, která neteče. 

Jan a Julie ještě jednu noc zůstávají. Julie si včera na silnici (ano, ne v horách, na silnici) zvrkla kotník, celý ji natekl, tak ho nechá ještě jeden večer odpočívat. Mě se nechce brát si zero. Už takhle nám trvalo skoro celý den se sem dostat a kdoví jak dlouho se budeme dostávat zpátky na trail. Jan s Julii mít za náma reálně tak 6 hodin zpoždění, doženou nás snadno.

Absolovuji pár telefonátů s domovem, ještě zašívám prasklé poutko držící u barohu kapsu na bederním pásu a ve dvanáct jsem připraven vyrazit. Remi se ale potřebuje podívat na fotbalový zápas Francie:Rumunsko na Evropském šampionátě – někteří evropšti hikeři plánují své resupply zastávky podle toho, kdy hraje jejic země. Mě to nic neříká. Dohodnem se tedy, že vyrazíme ve dvě. Ještě tedy procházím místní outdoorové krámy – v takhle malém městě jsou hned tři vedle sebe. V jednom objevím náhradní špičky k trekovým holím. Mě kovový bodec upadl na obou holích už zhruba před týdnem a umělohmotná špička už se z půlky obrousila a zakulatila. Úplnou jistotu a podporu mi tedy hole nedávaly. Už se mi to stalo loni na Korsice, ale posléze zjišťuji, že se to tady stává více lidem s holema různých značek. Neváhám a náhradní špičky si tedy koupím, i když jsou určené k holím Black Diamond, kdežto já mám značku Fizan. Nejprve se pokouším ty staré z hůlek dostat doporučeným způsobem – nechat je 10 minut ponořené ve vařící vodě a pak se je snažím vykroutit pomocí kleští. Připadal jsem si trochu nepatřičně, když v hostelové kuchyňce vařily na stejném sporáku dvě holky večeři a já hůlky. Navíc to nefungovalo. Nakonec jsem vzal kudlu, jako to udělali při výmeně bodců i jiní a prostě jsem tu špičku odřízl. Ta nová naštěsti pasovala. Ještě jsem si pomohl vteřinovým lepidlem.

Když pak ve dvě Remimu píšu, odpoví, že se jde najíst. Pak si ještě musí zabalit jídlo do bear canisteru. Zkrátím to. Vyrážíme v půl šesté…

Na trailhead do Onion Valley dostopujeme na tři tahy. Poslední usek nás bere padesátiletý učitel matiky s malou obytnou přestavbou, který nás původně mine, ale pak se v něm prý hne svědomí, že za mlada taky stopoval a po pěti minutách se pro nás vrátí. Na trailu jsme v 19:40. 

 

Zvládáme nastoupat jenom kus, 2.5 míle k jezeru Gilbert Lake a postavit se soumrakem stan a tarp – dost tu fouká. 

 

Ještě se snažím do bear canisteru zapakovat jednu porci jídla a po troše hrubého násilí se mi to povede. Usínám v deset. 

4km (celkem 1.376)

Přidat komentář