K Forester Passu začínáme nastoupávat v 6:10. Stráň se mění v síť potůčků a mokřin. Boty jsou rázem jako dva malé bazénky a tak to i po zbytek dne zůstane. Občas sníh, občas kámen, stále voda. Když se mi krátí dech zkouším trik z neděla. Nasazuji si sluchátka a spolu s Georgem Formbym si zpívám „In my profession I work hard, but I’ll never stop. I’ll climb this blinking ladder ‚til I get right to the top…“ Opět to zabírá.
U paty hřebene, který musíme přelézt potkáme Neda, Stretche a celou školenou partičku.
Nasazujeme nesmeky, Remi alespoň jednu mačku a pouštíme se po sněhu vzhůru. Sníh je stále tvrdý,
Remi se jednou mačkou a cepínem pěkně zapotí. Po zhruba dvěstě metrech se ze sněhu vyloupne trail a my po něm pokračujeme v serpentinách vzhůru
Hřeben překračujeme Forester Passem v 9:00. Nadmořská výška 4.023m, oficiálně nejvyšší bod PCT.
Holka z korejské dvojice, kterou potkáváme nahoře, nám udělá fotku a když zjistí odkud jsem, česky pozdraví „Dobrý den“. Prý nějaký čas pobývala v Jičíně.
Na druhé straně se spouštíme po sněhu do údolí. Sníh už začíná břednout a tak se co chvíli propadáme (post holing), často až po… celou délku nohy. To je nejen nepříjemné a zpomalující, ale ve větší rychlosti to může vést i ke zlomení nohy.
Po půlhodině sestupu si nacházíme holou skálu s výhledem do kaňonu a snídáme. Litujeme, že žádná fotka nedokáže zachytit, jak je tady krásně.
Pokračujeme v sestupu, na řadu opět přichází krácení si cesty jízdou sněhem po zadku. Trail není vůbec vidět, orientujeme se jen podle výrazných krajiných bodů (kopce, jezera).
V jednu chvíli se nám Julie vzdálí a špatně odbočí. Dokřičet se jí nepodařilo. Jan je z nás nejrychlejší, shazuje batoh a vybíhá za ní. Za 15 minut jsou oba zpátky. Dostáváme se pod úroveň sněhu a pomalu kolem nás houstne les a sílí Bubbs Creek. Párkrát ho, nebo jeho přítoky brodíme.
Potkáváme rodinu z Británie, kterou známe už z Kennedy Meadows – rodiče s dvěmi dětmi (10, 12). Jdou spolu celou PCT. Pro děcka a rodinu jako celek to musí být neskutečný zážitek. Jejich blog, který píšou sami děti stojí za přečtení.
Vody je zas všude plno, už se jí ani nesnažíme moc vyhýbat. Jen si občas vyměníme ponožky za sušší v naději, že předejdeme vzniku zákopové nohy. Zároveň chodidla mažu hydratačním krémem, kdykoli je k tomu příležitost.
Když dobíráme vodu k pití, filtrováním se nezdržujeme. Je tak čistá, že to nemá cenu. Doufáme, že giardia, střevní nemoc tady z vody nehrozí.
Sestoupíme až na 2.912 m.n.m a tam odbočíme – z kaňonu začneme znovu stoupat na hřeben. A opět se nemůžem vynadívat po okolí.
Stoupáme k rozcestí na Glen Pass a Kearsarge Pass (míle 788.9). Tam poobědváme a trochu si dřímnem – stále ještě máme spánkový dluh ze včerejška. V 16:00 opouštíme PCT a pokračujeme ve stoupání na Kearsarge Pass.
Ten po 2.8 mílích ve výšce 3.603m.n.m překročíme.
A teď už nám zbývá jen 4.5 mil padáku do Onion Valley (výška 2.800m.n.m). Vede tady silnice, po které chceme zítra dostopovat do města, abychom doplnili zásoby na dalších 120 mil. Je tu i oficiální kemp, ale není moc sympatický a navíc tu chtějí za noc 19$. Tak se tu jen najíme a přesuneme do stráně naproti. Zvedá se vítr, objevují se mraky. Raději stavíme stany a tarpy. Uléháme za tmy.
Došla zpráva od Cookie Monstera ze včerejška, že má nohu sešitou. Ještě ho musí zkontrolovat, nemá-li tam infekci a pak může zpátky na trail. Nicméně to znamená jít 14 dní se stehy v noze. A od neznámeho hikera jsem se doslechl, že už i Honza s Kristýnou znovu vyrazili.