Ještě tu strávím jeden den. Na jednu stranu mne nicnedělání ubíjí, ale můžu se na to dívat jako na dobrou terapii pro svou workoholickou povahu. Dohodl jsem se Cookie Monsterem a Machine Mamma, že bychom zase chvíli šlapali spolu. A kluci mne přehlasovali – místo dnešního odpoledne půjdem zítra ráno. Alespoň dáme sněhu šanci ještě trochu odtát.
Je výrazně znát, jak tu lidi, narozdíl od jiných míst mimo trail, díky nepřítomnosti telefonního signálu a wifi nezírají do telefonů a víc se baví mezi sebou.
S Cookie Monsterem a Julií vyrážím pěšky na oběd do Grumpy Bears. Jejich shuffle momentálně nejezdí. Šlapat po rozpáleném asfaltu není žádná zábava. Naštěstí nám po 1 míli zastaví chlápek, který dělal na trailu jako trail angel burgery v Mikes place. V baru znovu zkouším po wifi updatovat blog, ale odtud neproleze nic s obrázkem. I maily jsou problém. Ještě tak textové zprávy. Po delším snažení se mi alespoň podaří umístit na blog informaci, že jsem bez signálu – přišlo mi asi 20 dotazů, jestli jsem v pořádku, když nejsou v deníku žádné nové záznamy.
Odpoledne zkouším zabalit batoh. Jak je bear barrel malý zevnitř, tak v batohu zabírá spoustu místa, že ho málem nedokážu zavřít. Navíc tam mám ještě micro spikes, vysoké návleky a teplejší rukavice. Pak už jen očumuju, jak se snaží zabalit ostatní. V hiker boxu končí hromady jídla za desítky dolarů, které se prostě do bear canisterů nevejdou.
Chvíli se věnuji tématické četbě z místní knihovny.
Pospávám na verandě. Probudí mne až příjezd hasičů, kteří se vrací ze zásahu a zastavili se tu na zmrzlinu. Vítá je standing ovation, bouřlivý potlesk od všech přítomných. Jako ve správném americkém biáku.
V podvečer dorazí pár lidí. Podařilo se jim uzávěru obejít a dostopovat z druhé strany po silnici, která zůstala otevřená. Bar Grumpy Bears má zlaté žně. Jejich pickup odjíždí pokaždé plně naložený hikery.
Večer je dnes výrazně komornější. Po večeři, kterou si vařím z toho, co se mi nevešlo do canisteru, už jen sedíme u stolu a povídáme si. Spát jdu krátce po deváté.