Dnes je to měsíc, co jsem vyrazil. Příjde mi to jako půl rok. A fantastický je, že mne čeká ještě 4x tolik!
Vyrážím v 5:50. Na kopcích na obzoru se válejí mraky, ale nad pouští je obloha čistá. Občas vidím, jak někdo spí hned vedle cesty. PCT tu totiž vede přes soukromé pozemky, které jsou od trailu oddělené ostnatým drátem. Se sluncem se rapidně otepluje, rychleji než na horách. Do toho ale stále fouká vítr.
Cesta vede po rovině, opouští aquadukt, aby se k němu po pár mílích ještě na chvíli vrátila. Terén se zvolna zvedá a já vcházím do obrovského pole větrných generátorů. Nejsou tu náhodou – vítr je tu silný a stabilní. Navzdory pečícímu slunci musím mít větrovku.
V půl desáte docházím na míli 534.9, kde je z aquaduktu vyvedený kohout. Dobírám vodu, snídám. Od ostatních hikerů se dovídám, že svátek (Memorial day) má být až příští pondělí. Teda s největší pravděpodobností, sami domorodci se nemohou shodnout. To znamená, že se Jan asi žene zbytečně.
Projít polem větrné farmy mi trvá přes dvě hodiny. Hukot turbín je to úctyhodný, jako bych celou dobu seděl v letadle. Stoupání je čím dál prudší a já se zase dostávám do kopců. Ve 12:40 dorážím do Tykerhorse Canyonu, kterým protéká potok. Je to poslední voda před Tehachapi, tedy na dalších 25 mil. Už tu tráví siestu asi 16 hikerů, tak se k nim přidám. Stínu je tu minimálně, většina nás musí zůstat na slunci, ale alespoň tu nefouká. Obědvám, filtruju vodu, odočívám. Po dvou hodinách pokračuji.
Jakmile vystrčím hlavu z kaňonu, hned zas dostanu facku od větru, ale jak se trail motá kolem hřebene, jsem často v závětří, takže větrovka jde dolů. Sice jsem už na kopci, ale jeho povrch je pokryt měkým pískem, takže mi co chvíli podklouzne noha. Jak dokazují občasné rýhy táhnoucí se svahem dolů, nejsem jediný, kdo má tenhle problém. Navíc mne dost pálí chodidla. Jednak od rozpáleného povrchu, ale hlavně mám boty plné písku. Mám sice návleky, ale síťka na botě, už je tak roztrhaná, že se písek dovnitř dostává skrze ni. I s tím co jsem v těch botách nachodil doma, už v nich mám ujito přes 1.000km, ale musí mi vydržet ještě do Kennedy Meadows.
I přes tradiční „nahoru dolu“ nabírám výšku téměř 1.900m. Potkám trail magic – košíky s ovocem (jablka a pomeranče). Z přiloženého registru zjišťuji, že tu dnes byli Jan a Kristýna z Prahy. Kempuje tu pár kluků, ale příjde mi to tu dost na větru, tak jdu ještě o kus dál.
Na míli 549.7 je pár stromů a plácek, kam se vejde několik stanů. Sice tu taky trochu pofukuje, ale lepší místo už asi dnes nenajdu. V šest tu zakempím. Než si uvařím a sním večeři, přichází šestičlená partička a rozbije kemp vedle mne. Usínám v osm.