PCT 25. den

Posted on

Probouzím se do vysoké oblačnosti. Vyrážím v 5:50, cestou na kopec prochazím mrakem a po 100 výškových metrech už mne začíná hřát slunce.

 

Za první dvě hodiny potkám pouze Allena. Na jeho 71 roků má neuvěřitelný tempo. A skoro omluvně říká, že není thru hiker, že jde PCT po částech. Letos prý „jen“ 1.000 mil. V jeho věku bych chtěl mít takovou formu.

Všude je spousta Puddle-dog bushe, dokonce je v mapě od míle 421.2 vyznačená alternativní cesta – přes 7 mil po silnici. Allen mne ale přesvědčuje, že to už neplatí. Pro jistotu se podívám do Yogi’s booku a skutečně – když jsem si těsně před odletem z domova updatoval v knize informace z Yogi’s webu, větu o nutnosti tento úsek obejít jsem si vyškrtnul. A je to dobře, protože je zase skvělej.

 

Až když snídám (8:30), dobíhají mne Cookie Monster a Machine Mamma. Jde se příjemně, přestože je hodně stoupání a klesání, není to nijak dramatický a teplota se drží kolem 28°C. Jen ten Puddle-dog bush nutí k tanečkům, ale zůstávám v kraťasech.

Před polednem míjím Big Bug Trail Campground (mile 424.3). Jak se později dozvím, většina lidí tam dnes zůstala na siestu. Mě to příjde ještě brzy a pokračuji. Posléze lituji, protože to byl poslední stín, ve kterém se bylo možné rozvalit. Sice ještě občas nějaký strom potkám, ale podél stezky je příkrý sráz. Tak raději šlapu do jedné a zastavím se až v malém sedle na míli 433.2, kde se stezka potká s Mount Gleason Road. No u nás bych řekl polňačka, a auto tu jelo naposledy už asi hodně dávno. Stín tu není žádný, ale je tu plácek a výhled do údolí. Výjmečně si oběd vařím. Jednak mi došly tortily a pak mám potřebu ulehčit si od vody, které nesu asi zbytečně moc.

Dál už Puddle-dog bush citelně ubývá, což mne ukolébá natolik, že přestanu dávat pozor na cestu. Najednou periferně zahlédnu prudký pohyb a když skloním zrak, vidím jak se metr a půl přede mnou rychle plazí had. Dobře jsem si všimnul jasně žluté na jeho těle. Hned se mi vybavila říkanka: „Red on black, venom lack. Red on yellow, kill a fellow.“ Takže už zase pokorně klopím oči a koukám kam šlapu. Taky zahlédnu sviště. Jo a když už tu není ten Puddle-dog bush, tak se tu pro změnu začal hojnem vyskytovat Poisen Oak. Už si připadám jak postava ze Skleníku Briana Wilsona Aldisse.

 Před třetí dorážím na North Fork Ranger Station (míle 436.1). Je tu keška s vodou, ale já ji mám stale dost. Čekám na „svoje“ Frantíky – říkali jsme si, že bychom tu přespali. Když dorazí, houkne na nás starší ranger, jestli nechcem nějakou limošku nebo snack. Za plotem u stanice je termo box, kde se v ledu chladí limonády a nějaký sladkosti. U toho papír co kolik stojí a kasička. Ceny jsou stejný jako ve městě v krámě, rozhodně na tom neprofitují. 

 

Ranger, který tu už roky na stalo žije, nám říká, že přestože sem musí vodu dovážet autem, udržuje kešku plnou po celou sezónu. Přestože jsme tu chtěli spát, příjde nám to ještě brzy a tak nám ranger poradí, ať zkusíme plácek vzdálený asi 4 míle.

Po chvíli dorazí Allen a za ním Emilly. Ta hrdě hlásí, že už i ona má trail name: Matador. Měla nějaké blízké setkáni s divoce žijícím býkem. Má pro dnešek dost, zůstává tu. 

Přišla mi textovka od Top Notche. Vyrazili s Kayou z Wrighwoodu, ale ožilo mu nějaké staré zranění, resp. rána po operaci, podle vyjádření lékaře na telefonu se mu to zanítilo. Kaye se stav jejích nohou také zhoršil, takže zase dostopovali zpět do města a zitra (v pondělí) jdou navštívit lékaře. Je to blbá zpráva, ale lepší než kdyby se ládovali Ibuprofenem (aneb jak se mezi hikery říká „vitamínem I“) a šli přes bolest. Vzpomínám na Rambling Hemlock, jejíž blog jsem loni sledoval. Ta šla takhle přes bolest nohou měsíc a skončila s únavovou zlomeninou (stress fracture) na déle než měsíc v rekonvalescenci a i pak byla schopná jít tak 4 mile denně. Lepší když se Kaya s Top Notchem dají do kupy teď a pak budou třeba za 14 dní pokračovat. Mrzí mne jen, že už se asi nepotkáme. 
 

Je nám tady najednou docela zima. Jak je tu stín a dost fouká, teploměr ukazuje 18°C a všichni už máme mikiny. Takže se vydáváme na cestu a zase se oteplí.

 

Mám tempo přesně někde mezi klukama, takže Machine Mamma běží na špici, já na dohled za ním a Cookie Monster naši roztaženou skupinu uzavírá. No občas se to prohodí, podle toho kdo zrovna fotí. A zas je co. 

Na plácek (míle 440.3) dorážíme před pátou. Místo je to hezký, v ďolíku o 480m níže (822m.n.m.) než Ranger station. Jen co postavíme stany / tarp, proběhne kolem Allen. Ten chlap je fakt neuvěřitelnej. 71 let! 

 

Po večeři vytahujem s Cookie Monsterem ukulele a asi hodinu spolu hrajem. Přichází Serenity a půl hodiny po ní Katarina.

Spát jdeme v půl osmé. 

35km (celkem 751km)

One Reply to “PCT 25. den”

  1. Ja vim, ze je to minulost, hodne davna minulost, ale ten Top Notch vs Kaya to je jasna Love Story okorenena obcasnou vymluvou, to je snad jasne 😀
    Proste kluk je zalaskovany a ma aktualne jinou prioritu 😉
    To jen trosku telenovely na zpestreni

Přidat komentář