PCT 23. den

Posted on

K ránu začne studeně pofukovat. Pohled na vycházejicí slunce ze spacáku je opět k nezaplacení.

Jednotlivě se vytrácíme. Někdo snídá na místě, někdo cestou. Já si své místo najdu po hodině a při snídani pozoruji mraky, zcela zakrývající L.A.

Cesta víceméně kopíruje hřeben a stále klesá. Na míli 383.7 se nás většina sejde u bohatého pramene vody (Little Jimmy Spring).

 

Řeči se vedou na oblíbené téma, tzv. „Gear talk“ – diskuze o vybavení, tentokrát o batozích. Po chvíli doráží i Cookie Monster a Machine Mamma – spali pět mil před Mount Baden-Powell, zato dnes vyrazili už ve 4:00.

 

Stezka připomíná středoevropské prostředí. Borovice, borůvčí, srázy po stranách nejsou tak strmé. Pobíhá tu míhá spousta čipmanků. V půl dvanácté dorazím po 838 naklesaných metrech na míli  386.1 do Islip Saddle, kterým prochází Highway 2. A co jsem naklesal, musím zase nastoupat. Po hodině si nacházím mítinu ve stínu borovic, dávám si oběd a 90ti minutovou siestu.

 

Po té se srázy opět přiostřují, hodně klesání, hodně stoupání, ze serpentin se pomalu točí hlava. Na míli 390.2 mne čeká další uzavírka trailu. Tentokrát je to proto, že v oblasti následujících 3.8 mil žije ohrožený druh horské žluté žáby. Alternativní trasa je jen o míli delší, ale skoto tři míle vedou po silnici (Highway 2). Naštěstí tam jezdí tak jedno auto za 5 minut. Zrovna jdu kus cesty se Serenity a Wood Chuck (holky z US kolem 30ti, už je tak týden potkávám), když u nás zastaví motorhome s obytným přívěsem („kapka“), který už několikátý den míjíme v místech, kde stezka křižuje silnici. Jsou v něm manželé kolem 65ti a ptají se na uzávěru trailu. Ukáže se, že ona PCT jde a on na ní vždy někde čeká s bydlíkem. Tohle se mi tu hrozně líbí – každý si to jde podle sebe, a nikdo nikoho neodsuzuje. Není jen jeden správný způsob jak trail absolovovat.

Ze silnice se odbočí na malou místní asfaltku, která vede do autokempu. Alespoň tam naberem vodu. Za ním už je to zas lesní trail. Jdu kus s Larsem (22 Německo), který s náma spal druhou noc ve Wrighwoodu. Vypráví mi, že je tu vlastně náhodou. Rok pracoval v Austrálii jako cowboy a objevil odtamtud letenku do L.A. za 500$. Tak si řek, že by mohl zkusit PCT. Stejně – první cowboy kterého na západě USA potkám je australskej, původem z Německa.
 

V šest docházím na velké oficiální tábořiště Cooper Canyon Campground (míle 395.2). Že to je oficiální tábořiště se pozná jen podle toho, že jsou tu dvě ohniště, pár z kamenů a hlíny uplácaných kamen na vaření a stranou dřevěná kadibudka.

 

Už je tu asi deset lidí a přicházejí další známí: Mag, Nate, Serenity, Wood Chuck, Scott, Katrin (21 Německo), „Green Team“ a Cookie Monster s Machine Mamma. Katrin jde mimo jiné celou cestu v „bosích botách“, žabích five fingers. Hoří oheň, dnes je to společenské. Jeden kluk tu slaví 47. narozeniny, tak se decentně slaví: čajem a pudinkem. V devět už většina spí.

30km (celkem 678km)

Přidat komentář