Padlo hodně rosy, ale ten pohled ze spacáku na východ slunce za to stál. Obavy z mraků byly liché – válejí se v údolí pod náma.
Vyrážím v 7:15, omlouvám se klukům – dnes mám potřebu šlapat sám. Potkáme se odpoledne ve městě. Asi po hodině zastavuji na ostrohu s výhledem do kraje, snídám a suším spacák.
Celé dopoledne pokračuji v pozvolném stoupání o dalších 800 metrů na 2.550m n.m. na zhruba devíti mílích.
Vtipný je, že při mém loudavém tempu mne několikrát předběhne „Green Team“, ta parta kluků co dorazila včera pozdě večer. A pak je zase minu já, když leží ve stínu a popadají dech. Za půl hodiny se to celé opakuje. Já při svém stařešinském tempu odpočívat nepotřebuji. Těžko říct jaká metoda je lepší – každému co jeho jest.
Keře podél cesty vystřídá lesík, ve stínu se jde hned líp. To už jdu po vrcholu hřebene, víceméně stále ve stejné výšce. Míjím několik lanovek u místních sjezdovek. V tomhle parnu je těžké si tu představit lyžaře, ale pravdou je, že ještě tu a tam potkám nějakou hromádku sněhu. V půl třetí dorážím k Highway 2 (na míli 369.3). Jen zvednu palec, už mi staví dva kluci, kteří mne hodí do centra Wrighwoodu. Jen tak na okraj se mne zeptaj, jestli vím, že Sierra je kvůli sněhu ještě neprůchozí. Vím doprčic, vím.
Moje první kroky vedou do Mountain Hardware storu, kde je PCT registr a hiker box. Zjišťuji, že tři dny přede mnou tu skutečně byli další dva Češi – Honza a Kristýna z Prahy. Kupuju si novou lžíci a opisuji si telefonní čísla z nabídek na přenocování pro hikery. Nikdo mi to nebere až se dovolám do Holistic Health Day Spa, které nabízí přespání ve vlastním spacáku za 10$. Ukáže se, že jsem se dovolal ženský, která stojí v jeepu 30m ode mne. S druhou se vedle o možnosti ubytování zrovna dohaduje Michael. Obě afroameričanky říkají, že nás tam můžou buď hodit hned (je to 4.5 míle z centra) nebo že nás vyzvednou v osm. Chcem si ještě zařídit další městské věci, tak se dohodnem na tu osmou. Jdem se i s Lapsangem najíst do místní mexické hospody – kluky tam táhne hlavně nabídka Margarity za 5 centů k hlavnímu chodu. Dávám si fajitas a je to ohromná porce, sotva to do sebe nacpu.
Michael si dává druhou porci burritos a netají se tím, že je to hlavně kvůli té margaritě. Taky nám ukazuje fotku velké „kočičky“ kterou potkal nedaleko Hot Springs. Je mázlá, protože se jí hlavně snažil zahnat křikem a máváním rukou (že při tom ještě myslel na focení nechápu), ale vypadá to, že to mohla být puma, která se tu vyskytuje. K napadení člověka dochází jen velmi výjmečně. Stejně, na jeho místě bych na focení určitě nemyslel.
Strachoval jsem se úplně zbytečně. Normální rodinej barák, a domácí jsou velmi milí. Už tu jsou tři hikeři kolem pětadvaceti Julie (Kanada), Sven (Francie) a Jan (Německo). Táhnou to spolu už od Scouta a Froda, vyráželi 18.dubna. Sice už na mne nezbyla teplá voda v boileru, ale i pod studenou jsem vydržel drhnout ze sebe všechnu špínu 5 minut. Je to najednou nepatřičný pocit cítit se zase čistě. A paní domácí mi hned ukázala pračku a sušičku – zítra vyrazím jako nový člověk.
Sedíme, žvaníme. Od Jana se dozvídám, že v poledne má do města dorazit Kaya, což znamená, že možná příjde i Top Notch. Bylo by fajn jít zas kus spolu.
Ještě se za náma staví kamarádka paní domu, povyprávět o jedovatých hadech v poušti. To aby se nám líp usínalo. Uléháme o půlnoci.