PCT 15. den

Posted on

Navzdory pozdnímu zalehnutí vstáváme časně – chceme se dostat do města před polednem. Mě se ale nechce spěchat, tak nechám kluky jít napřed. Kolem deváté si dopřávám na vyhlídce do kraje dlouhou snídani. Procházím především borovicovým lesíkem, který se občas změní v otevřenou krajinu s nízkou kosodřevinou.

Jedna z mála věcí, která mi na chození chybí, je čtení. Sice mám iPhone nacpaný eBookama, ale večer jsem většinou tak utahaný, že se sotva stačím postarat o nohy (když mi ony celý den slouží), dopsat deník a upadnu do mdlob. Řeším to poslechem audioknih, vždy alespoň hodinu denně, když už mne při špacírování omrzí vlastní myšlenky, či hovor se spolušpacírníky. Sem jsem si vzal třídílnou Přemyslovskou epopej Vlastimila Vondrušky. To by mi mohlo na nějaký pátek vydržet. 

 

Po 13ti mílích se trail na míli 266.1 protíná se silnicí vedoucí do Big Bear City (Highway 18). Stopuji a po 5ti minutách mi staví postarší chlápek co jede do Big Bear Lake navštívit svoji dceru. Zápasí s navigací tak mu s ní za přispění pana Googla pomůžu a on mne pak vysadí hned vedle supermarketu. Je poledne, tak hned navštívím svůj první klasický americký diner, takovou tu jídelnu – bistro, co v evropě nemáme a co jsem doteď znal jen z filmů. Po kaloricky vydatném obědě si ještě stylově objednám obrovský milkshake. Jsem nadšen. Stejně je to psina, jak se tu člověk při návštěvě města snaží zcela cíleně dostat do těla co možná nejvíc kalorií – na trailu jich spálí 2x – 3x víc než obyčejně. Taky jsem v tom dineru potkal partu hikerů – japonců, s kterými jsem se viděl před 14ti dny. A jejich první věta byla, že jsem nějak pohubl. To co by jednoho normálně potěšilo tady vzbuzuje obavu, že okamžik, kdy tělo spálí všechny tukové zásoby a pak uhodí slavný a neukojitelný „hikers hunger“se nezadržitelně blíží. 

 

Rychle jsem proletěl supermarketem, abych nakoupil zásoby na další týden. Potkal jsem tu pár hikerů, mezi nimi Pierra a Cookie Monstra. Skoro všichni moji známí zůstávají přes noc v místím hostelu a přemlouvají mne, ať zůstanu taky – žene se sněhová bouře a po ní má celý den pršet. Mě se ale nechce ztrácet další den ve městě a tak to prostě risknu. Stopuji a za dvě minuty už mne nabere ženská, která mne hodí zpátky k trailu. Návštěvu města jsem zvládl za 1,5 hodiny.

 

Šlapu dalších 10.6 mil, na obzoru s obavou pozoruji šedivé mraky. Už se skoro stmívá, když dojdu k místu, kde už stojí asi osm stanů (míle 276.7). Většina lidí už spí, jen dva kluci sedí u ohně. V jednom z nich poznávám Izraelce Bena (26), teda dnes už používá trail name Tea Time, který mi ještě v San Diegu vyprávěl o životě v kibucu. Druhý kluk je 55ti letý chiropraktik King z Las Vegas. Rychle stavím tarp (v devět má začít pršet a v jedenáct sněžit) a jdu si přisednout k ohni. Zůstal tam už jen King a tak si asi hodinu pěkně povídáme. Tématem není nic menšího než smysl života, vesmíru a vůbec. Vykouknou hvězdy – slibovaná bouře se odkládá. Počkáme až vyhasnou uhlíky a jdem taky spát.

38km (celkem 484km)

3 Replies to “PCT 15. den”

Leave a Reply to UnknownCancel reply