PCT 12. den

Posted on

Po dlouhé době opravdu líné ráno. Můj první „nero day“ (near zero). Ziggy probudí spáče v šest, první várka lidí co jede na autobus naskáče do dvou aut a mizí. My ostatní si děláme snídani, ošetřujem zranění, vyspravujem výbavu – převážně se lepí boty. Většina z nás chodí v lehkých běžeckých botách a ty v tomhle terénu dostavávají zabrat. Čekáme na svůj „shuttle“ v deset. 

 

Mám pocit nepatřičnosti, že nešlapu, ale zároveň cítím, jak půldenní pauza dělá nohám dobře. Tak polehávám, čtu si knížky z místní knihovny a užívám si stínu – už tu zas připaluje. Občas pomůžeme s nějakou drobností Ziggy a Bearovi. Mimo jiné si fotí všechny příchozí, maj takové své album slávy. Jediné co jim průchozí musí slíbit je, že pokud dojdou do Kanady, pošlou jim pohled. Mohli by s nimi tapetovat. V loňském roce poskytli azyl více jak 800 lidem. 

 

Před desátou se dobaluji, ale v tu chvíli se objeví One Stick, a povídá, že to zkusí obejít. Ví o cestě, byť to znamená dlouhou chůzi po silnici. Neváhám ani chvíli, přenechávám svoje místo v autě dalšímu čekajícímu. S parťákem skousnu i asfalt v 35°C. Později se přidá i chlápek jménem Scott. 

Ve chvíli kdy vyrážíme se objeví Cookie Monster a Pierre. Zůstanou na noc, ještě se nedohodli, jestli to taky zkusí projít, nebo přejedou autobusem do Big Bear City. Top Notch a Kaya se od nich včera v bouřce oddělili, zakufrovali a skončili na druhé straně kopce. Ale psali jsme si, jsou v pořádku.

 

Ve tři odpoledne tedy začnem šlapat a já se dozvím, že One Stick má jinou přezdívku, takhle jsme mu říkali jen my. Ostatní mu říkají Road Runner. A hned zjistím proč. Je to maratonec. Chvíli se snažím jeho tempo držet. Vydrží mi to tak do půlky hřebene uzavírajícího druhou půlku údolí. Scott 100 metrů za ním statečně povlává, ale já uplně ztratil dech.  Snahou udržet tempo jsem to prostě přepálil. Dokážu nachodit docela dost. Ale ne proto, že bych byl rychlý. Prostě jen chodím dlouho. Tak tohle nebude lehký. Vidím jak na mne kluci na vrcholku hřebene čekají. Volám, ať jdou dál, ať nečekají. Dohodli jsme se předem, kde přespíme a tak je tam prostě najdu. Když se sám doškrábu nahoru (ze 490m na na 980m) musím se pořádně vydýchat. Pak si najdu svoje tempo a už je to ok.

Otevírá se předem mnou široké údolí, kterým scházím k první opravdové říčce, kterou v Kalifornii potkávám – Whitewater river. Na míli 228.5 odbočím na Whitewater Preserve – rangerskou stanici místní chráněné oblasti. Cestou řeku po malém mostku překročím.

 

Dorážím dvacet minut po klucích. Ti zatím v družném hovoru s rangerem probírají možnosti obchvatu. Ukazuje se, že největší problém bude nedostatek vody. Taky nám říká, proč uzavírku ještě nezrušili. Cesta je sice průchozí, ale po požáru přišli deště a teď čekají na vyjádření hydrologů, jestli nehrozí sesuvy půdy. Protože kdyby trail oficiálně otevřeli a někomu se tam něco stalo, byl by z toho soud. 

Není tu oficiální camp ground, ale můžem si postavit stany na místním piknikovém plácku. Sám bych asi raději zůstal na nějakém divočejším místě blíž trailu, ale tuhle etapu zvolil Road Runner a tak neprotestuji. Místo určené pro pikniky má ale jednu velkou nevýhodu: zvěř z okolí se sem naučila chodit hledat zbytky jídla. To nám potvrzuje i Thaiwanka Yo-Shun, která je tu už druhý den. Místní mývalové jsou dost neodbytní. Prý se jí i prokousali do stanu. Já z toho mám radost největší: jako jediný mám tarp, a tak mne od hladových mývalů nedělí ani ta stanovina. Ranger nám radí nechat si jídlo zavřené na místních toaletách. Pro jistotu tam nechám celý batoh. Když za soumraku společně večeříme, vidíme mývaly, jak si to ženou k mému tarpu. Spojenými silami je zaháníme. Ještě si všichni opíšem body zítřejší cesty: naše mapy je nepokrývají a telefony tu nemají signál. Bude to psina. V devět usínáme, od řeky nám k tomu hlasitě zpívají žáby.
8km (celkem 375km)

One Reply to “PCT 12. den”

Přidat komentář