Korsika 15. den

Ráno koupačka, poslední vařená snídaně (sváteční puding) a vyrážíme na autobus. Tentokrát se nechceme nechat místním dopravním systémem doběhnout. Několikrát se přesvědčíme v jízdním řádu, že ten autobus vážně jede. Slečny na recepci kempu se znovu přeptáme, kde je zastávka. Ukážem ji fotku zastávky, kterou jsme včera večer vyfotili. Ano, skutečně z ní jede autobus do Bastie. Všechny autobusy do Bastie? „Ale jistě“. Ok. Dojdem k ní s hodinovým předstihem. V krámku naproti se ujistíme. Ano, skutečně z ní jede autobus do Bastie. S pocitem, že jsme nic nepodcenili si jdem dát kafe. Čtvrt hodiny před příjezdem stepujem na zastávce. A v 10:10 přesně podle jízdního řádu autobus…projíždí o 100 metrů dál. Dvacet minut se utěšujem, že to nebyl on. Pak se jde Marek zeptat ještě jednou na protější poštu, zda stojíme správně. „Ano, ale raději se jděte zeptat do turistické informační kanceláře.“ Jdeme. „Ano, to je ta zastávka.“ Ukazuji slečně jízdní řád v telefonu. „Jo vy myslíte tenhle autobus… Tak ten staví o 300 metrů dál…“.

Tolik nehezkých, nepěkných a nebojím se říct, ano, zlých slov nevypustila má ústa už hodně dlouho, pokud někdy. Není divu, že francouština obohatila světový slovník o slovo „bordel“. Jede sice ještě jeden autobus, ve třičtvrtě na jednu, ale vlastně není úplně jisté ze které zastávky. Jdem stopovat. A oproti očekávání máme jakožto dva obstarší plešouni východoevropského, lehce opotřebovaného vzezření po půl hodině úspěch (neúspěšný osamělý stopař, místní švihák stojící před námi a bodře se zdravící s každým druhým projíždějícím vozem nám musel dát jmen…). Bere nás pár mladých Francouzů, kteří jsou zde na brigádě, jsou extrémně milí a berou nás rovnou do centra Bastie.

Chcem si prohlídnout město, ale ty dvě ulice, co tvoří centrum máme projitý za 15 minut. Nakoupíme chleba, sýr, rajčata, usedáme na kraj náměstí před holandské kolotoče a poobědváme. Chvíli pozorujem přistávající trajekty, dáme pivo, kávu a jdem na autobus na letiště. Raději o pár hodin dřív…

Ale autobus tentokrát přijel včas. Nicméně na letišti chybí služba balící zavazadla do ochranných fólií. Po ztrátě batohu při letu před třemi týdny to nechci riskovat a tak poprosíme paní co tu uklízí o pytle na odpadky a batohy do nich balíme. Není to nic překrásného, ale lepší než nic.

Ale to ješte není konec legrace. Obrazovka na odbavení hlásí, že náš let má 1 hodinu 20 minut zpoždění. A my máme ve Frankfurtu na přestup shodou okolností také 1 hodinu a 20 minut. Něco mi říká, že by to nemuselo vyjít.

V narvaném miniaturním terminálu bastijského letiště si není kde sednout. Usedáme na zem a bavíme německé děti hrou na ukulele a písněmi Ivana Mládka. Čas na monitoru ukazující zpoždění se změní na dvě hodiny. Došli nám songy. Ani Píseň proti trudomyslnosti už nezabírá. Odlétáme po deváté a z okna pozorujeme západ slunce nad mraky.

Kupodivu let do Prahy nám z Frankfurtu neuletěl. Ne. Protože byl zrušen docela.

Náhradní let zítra ráno. Vyzvedáváme si od Lufthansy voucher na hotel, taxik nás doveze po půlhodině do města před hotel a tam stoji velká fronta. Těch letů bylo totiž zrušeno hodně – ve Franfurtu byla odpoledne velká bouře, proto byl také zpožděn první let z Bastie. Dvě recepční v půl jedné ráno nezvládají nápor a jeden kolega, kterého po dvaceti minutách vidíme přijíždět na kole to příliš nevytrhne. A za námi se řadí další a další nešťastníci. Vzhledem k tomu, že budem muset vstávat v šest, bylo možná lepší přespat v terminálu na lavičce.

K recepci se dostanem po hodině. A když se ve dvě odebíráme z hotelového baru spát, vede fronta stále na ulici.