Marek skoro nespal. Ani ne tak kvůli bouřce, ale kvůli šikmému místu na kterém spíme (lepší už nebylo). Já si vypodložil karimatku láhví s vodou a botama a přece jen jsem narozdíl od něj na zemi spal téměř celý loňský měsic. Zkrátka byl bez nálady, což vyvrcholilo po snídani tím, že mu dvakrát vytekla všechna voda z camel bagu, když ho dával do batohu. Až pak si všiml, že nemá zašpuntovaný naústek….
V sedm začínáme škrábáním vzhůru po kameni, často po všech čtyřech rychlostí tak kilometr v hodině. Po dvou hodinách přelézáme ve 2.050m hřbet Monte Incudine.
Krajina se najednou úplně změní. Vypadá to tu spíš jak v italském středozemí. A podobná změna nastává prakticky každé dva kilometry. Je to neuvěřitelná pestrost na tak malé ploše. Pozvolna klesáme jdouce po traversu. Potkáváme osaměle se pasoucí krávy a divoká prasata. Tady prý jsou prasata vůči clověku netačná. Takže klidně procházíme 30m od skupinky 8 sviní a několika selat.
Kolem 11 narazíme na chatu, která nebyla v mapě, ale nechává nás to klidný, je evidentně nová. Kupujem sýr, chleba a pivo – poobědváme a dosušíme spacáky a tarp. Když pokračujem v klesání až na 1.300m znervózníme – podle mapy jsme měli zůstat výš, na hřebeni. Zbaběle vytáhnem telefon a navigaci, a ta nám říká, že jsme úplně jinde, než máme být. Ale přitom jdem pořád po značce – ta v mapě není. Projdem kolem další chaty a místní nám potvrdí, že jsme na GR20. Konzultujem to s mapou Bulharů, se kterými se už dva dny potkáváme. Podle nich jsme správně. Ukazuje se, že máme starou mapu (koupenou před týdnem) a že cesta byla přeznačena. Když míjíme třetí chatu vysloví Marek doměnku, že to udělali na popud majitelů chat, aby měli kšeft. Mlhavě si vzpomínám, že jsem podobnou historku a doměnku už četl v nějakém korsickém trip reportu.
Co jsme spadli musíme zas nastoupat. Kolem třetí vchazíme na 1.700m do mraku s už v něm až do cíle zůstaneme jen ho občas vítr na chvíli rozfouká, abychom viděli hloubku pod náma.
Občas mrholí. Jdem po ostrém hřebeni, resp. po jeho okraji s co chvíli ho přelézáme na druhou stranu. Opět často po čtyřech. Ale je to fajn. A opět občas potkáme osamělé krávy. Nejde nám na rozum, jak se sem mohly dostat.
Do refugia d’Usciolu dorazíme v v půl šestý. Je příjemnější, ale narvané. Nacházíme slušný místo, stan stavíme v dešti. Pršet přestane v okamžiku, kdy dostavíme. Vedle nás je kluk, co má stan od Six Moon Design o nichž jsem měl tarp (ztracený v batohu cestou z Camina). Stan vypadá dost podobně až na podlážku a druhý plašť, chvíli si o tom s majitelem povídáme.
Vaříme Liškovou polévku, zatím nejlepší co jsme tu měli. No a v osm opět zaléháme – Marek zabere okamžitě, já dopisuju deník.
17km, převýšení 2.030m